Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Není tomu tak dlouho, co začaly taneční, bylo to přesně 14. září 2007, a já jsem byla také přihlášena. Ale jak to vlastně všechno začalo!?
Je tomu sice už pěkných pár pátků, ale jednoho dne si mě maminka zavolala a oznámila mi, že mě nechala zapsat do kurzu tance a společenské výchovy v Novém Strašecí. Po počátečním ohromení jsem nesměle namítla, že je mnoho jiných způsobů, kterými ze sebe mohu dělat blázna, ale matka trvala na svém. Zřejmě proto, že kurzy již zaplatila. Moje argumenty a protesty byly proto k ničemu. Matka říkala, že taneční mají ve Strašecí dlouholetou tradici - jejich počátky sahají až do 30. let 20. století. Od této doby se prý vystřídala i řada sálů jako je Orlovna, sokolovna nebo sál U Lva. V tanečních se vystřídalo i několik mistrů, nejdéle kurz vedli manželé Vaiglovi, dnes už tu bohužel neučí.
Cestou ze školy vždycky chodím kolem kulturního centra, ale nikdy by mě nenapadlo, že bych měla vejít dovnitř. Teď už mě pronásleduje i ve snech.
A tak jsem 14. září kolem sedmé hodiny večerní stanula před naším malým městským kulturákem v červených šatech s černými botami a vůbec se mi nechtělo jít dovnitř. Konečně jsem tedy vešla do jakési velké chodby, odložila jsem bundu do šatny, která mimochodem stála pět korun, a začala se červenat. Po řadě trapných okamžiků jsem došla ke spolku známých děvčat. Naše společnost, která se tlačila v jednom koutě, mi připadala jako skupinka odsouzených na smrt. Bylo zajímavé sledovat, odkud zájemci o taneční jsou. Nejvíce žáků zde bylo přirozeně z Nového Strašecí. Značný zájem je mezi mladými ze Stochova a z Lán. Několik svých zástupců zde mají ještě obce Mšec, Krušovice, Ruda a Rynholec a málo účastníků je ze vzdálenějších vsí. Ti všichni tu postávali a nervózně se rozhlíželi okolo nebo se snažili zabavit svůj volný čas nesmyslným tlacháním o ničem.
Ve vedlejší místnosti byl bar a posezení, ve kterém mohli rodiče trávit svůj volný čas s přáteli či příbuznými. Hodinu od hodiny se počet návštěvníků velmi rychle snižoval. Náhle nás mistrův syn Petr, který zde od letošního roku tancoval také, vehnal do sálu. Lidé nás obklopili ze všech stran. Nebylo úniku. Po zádech mi začaly stékat krůpěje potu. Napětí vrcholilo. Do sálu vešel mistr Martin Tengler s manželkou Jaroslavou Tenglerovou. Jejich pohledy začaly oceňovat přítomné nešťastníky. Mistr dal pokyn chlapcům, aby se zadali k tanci a poté šli s děvčaty do promenádování. Jelikož je to kurz i společenské výchovy, poučil mladé hochy, jakým způsobem mají oslovit partnerky a seznámit se s nimi. Základní podmínkou před počátkem tance bylo se slečně představit, ona se poté také chlapci představila, na seznámení mu podala ruku a chlapec nabídl rámě. Bylo to zábavné, ale už ne pro pár, na kterém vše předváděl. Následoval potlesk pro ony nešťastníky. Všichni byli poučeni, že nesmí během hodin žvýkat, mají si to nechat až na přestávku. Doprovod, což byli rodiče nebo prarodiče, musí být také společensky oděn - to jest nejlépe sukně s halenkou. Ne všichni to dodržovali. K tanečnímu kurzu přece neodmyslitelně patří vhodné společenské oblečení, a to se od dob našich babiček a prababiček hodně změnilo. Dříve dívky nosily převážně šaty, které měly slavnostnější charakter, postupem se móda zjednodušovala. Dívky začaly na běžné hodiny více nosit sukně a halenky a šaty nosí spíše na prodlouženou. Pochopitelně se projevila i móda zkracování sukní a dokonce mladé dívky začaly nosit kalhoty. Tyto změny mohly souviset nejen s finančními náklady, ale i s praktickým užitím takového oblečení.
Tok mých myšlenek byl přerušen, když se sálem najednou začaly linout tóny kláves a soustavy bicích nástrojů. Kdo to kdy viděl, abych já tančila polku nebo valčík!? Na to mám přece času dost. Nedá se nic dělat. Nesměle jsem přistoupila ke svému tanečnímu partnerovi. Připadala jsem si, jako by se pohledy všech sedících okolo upřely jen na nás.
Po třech hodinách úmorného tance, kdy byla má bota chudší o kus podpatku a má holenní kost hrála do modra, končí první lekce tanečních. Vracím se velmi unavená domů. Ještě jsem si zapomněla v šatně bundu, tak se vracím nazpět. Kouří tam ještě skupinka opozdilců. Já si vyzvedám bundu a co nejrychleji odcházím. Po asi pěti minutách jsem došla domů, zula boty a ještě oblečená jsem padla do postele a po chvilce usnula. Vzpomínky na tento večer mi zůstanou ještě hodně dlouho...