Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jsou čtyři hodiny ráno a mě ze sladkého spánku vytrhává příšerný zvuk budíku. Ruka instinktivně máchne tmou do míst, kde by mohl ten čertův strojek být a umlčí jej. Sice vím, že jen na chvíli a po pěti minutách začne vše znovu, ale těch pět minut si ještě nenechám vzít.
Vstávám, cestou do koupelny už po paměti zapínám v kuchyni kávovar, mrknu na sebe do zrcadla, sám sebe přesvědčuji, že se ještě ani dnes holit nemusím.
Z kuchyně se line vůně čerstvě uvařené kávy. Ta jediná mě zaručeně postaví na nohy. Mrknu na hodiny, rychle si vyčistím zuby, obléknu se, sedám do auta a vyrážím na svou každodenní cestu do práce. Nemám to moc daleko, dvacet kilometrů samotou, než přijedu do města, kde pracuji. Pouštím si svou oblíbenou muziku, aby mi ta cesta lépe utíkala.

Prsty klepou o volant v rytmu hudby, když vtom v dáli před sebou zahlédnu červená světla. Další co musí takhle brzy ráno do práce, pomyslím si. Nějak rychle se k němu ale blížím, proto raději zpomalím. To auto stojí u krajnice. Přepnu blinkr doleva, abych ho předjel, a jen zahlédnu za volantem ženu s podivným výrazem ve tváři. Mávnu nad tím rukou a jedu dál. Kdo ví, co jsem viděl. Pokračuji v cestě, jenže mi to vrtá hlavou, a tak se při první příležitosti otáčím a vracím se.

"Dobrý den, je vám něco? Stalo se vám něco s autem? Nepotřebujete pomoc?" volám na ni skrze dveře jejího vozu.
Ta neznámá žena se na mě podívá a já si až teď všímám jejích prosebných očí.
"Dobrý den," šeptne bolestivým hlasem. "Víte, praskla mi voda a já to chtěla stihnout do porodnice včas. Už ale nemůžu, dítě se dere na svět a já už nedokážu řídit. Moc to bolí. Strašně se bojím."
"No ty kráso!" pomyslím si. Vždyť ona rodí!
Utíkám do auta pro mobil a vytáčím 112. Chrlím na sestru, co se stalo, když tu uslyším z auta křik. Běžím zpátky.
"Co se děje?"
"Já už to nevydržím," křičí na mě.
No to snad ne, snad mi nechceš holka rodit tady!
"Co mám dělat? Vždyť ona už rodí," hulákám do telefonu. Hlas na druhé straně mne uklidňuje a dává přesné instrukce.
"Máte v autě nějakou čistou deku, vodu, nůžky?" ptá se mě hlas v telefonu.
"Jo, jo, asi mám," odpovídám rychle. A pak mi to dochází. "Přece po mně nechcete, abych tady rodil. Já to neumím, vůbec o tom nic nevím," jsem zoufalý do telefonu.
"Uklidněte se, spolu to zvládneme a sanita je už na cestě," snaží se mě zklidnit sestra. "Přepněte si mobil na reproduktor a dělejte, co vám řeknu. Jen mi popisujte, jak to vše vypadá..."
Vše se odehrává strašně rychle. Z jedné strany slyším křik té neznámé rodící ženy, z druhé strany z telefonu pokyny sestry a do toho sám sebe, jak volám: "Tlač holka, tlač, už to bude!"

Tak a je to!

"Rychle zabalte dítě do deky a přestřihněte pupeční šňůru," naléhá hlas z telefonu a já slyším v dáli sirény blížící se sanitky.
"Ukažte, my už se o ně postaráme, tatínku, moc dobrá práce," slyším z úst lékaře.
Nemám sílu vysvětlovat, kdo vlastně jsem, jen sedím ve dveřích a pomalu mi dochází, co se vlastně dneska stalo.

Do práce už nejdu, beru si volno. Dnes si ho zaručeně zasloužím. Jen odpoledne zajedu do nemocnice za tou neznámou zeptat se, jak se jí vede a hlavně zda má kluka nebo holčičku. V tom zmatku jsem se nějak zapomněl podívat...