Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vypravování/povídka

1.
"Huráááááá!" konečně jsme se dočkali, křičíme na celé kolo a s radostnými výkřiky, které neberou konce, vybíháme ven, abychom i letos oslavili Nový rok. Bouchnutí šampaňského, hukot barevných duh ohňostrojů a nekončící objetí. Vzhlížím ke hvězdám a myslím na své nejbližší, kteří teď se mnou nemohou být, zkouším si pro sebe předpovědět budoucnost dalších let, co se může změnit? Jaké problémy nastanou? Netuším, netuším to já, ani nikdo z mých přátel vesele skotačících u skleničky sektu a hlasitého repráku s melodickou hudbou. Mívám občas pocity samoty a opuštěnosti, všechno se zdá být pomíjivé a nestálé, cítím slzy, ale měla bych se smát. "Ivčo, pojď se konečně bavit?" křičí na mě Péťa, ten, na kterého jsem čekala dva roky, než pro něj budu ta "pravá". Čekala jsem marně, až mě po jedné nevinné noci naivita začala lískat po tvářích a já jsem nečekaně dospěla.
Odcházeli jsme tehdy ruku v ruce z jedné diskotéky, kde toho Petr vypil více, než je běžné. Snad mi to tehdy nevadilo a byla jsem opojena jeho krásnou tvářičkou. V mých očích si mě hrdě odváděl k domovu. Celou cestu se mi dral pod tričko a snažil se osvobodit moje prsa z krajkové podprsenky. Bránila jsem se, ale myslela jsem, že je to správné, že mě miluje. V parku mě prudce opřel o strom a rozerval halenku na dvě části. Jeho hladový a dychtivý pohled nezapomenu. Pamatuji se jen, jak se přes můj nesouhlas souká k mému klínu a prudce do mě vstupuje. Nevadily mu moje slzy, můj zoufalý křik, ani moje volání o pomoc. "To jsi chtěla, ty náno, ne?" Natáhl si kalhoty a odešel. Odešel a nechal mě ležet v trávě až do svítání. S bolestmi v pod bříšku jsme se doplazila domů a měsíc nato mě odváželi na sál s diagnózou interrupce. Snad proto si od té doby připouštím více věcí a zvažuji hodnoty života. O mém nešťastném tajemství jsem doposud nikomu neřekla a zařadila se zpátky mezi svoji partu kamarádů.
"Ivuško, šťastný nový rok!" křičí mi do ucha Zuzka. "Kde jsou ty rachejtle? Ivi, nezůstaly u Vás v pokoji? Zkusím se podívat, Zuzko, hned jsem zpátky." A nezbývá mi nic jiného než opustit veselící partu a vzít na sebe zodpovědnost. Trochu se bojím běžet sama tichou chodbou starou nejméně padesát let. Na zdech visí hlavy zastřelené zvěře, páry paroží a jedna natažená medvědí srst. Chvíli jen tak pozoruji ty tupě vyhlížející hlavy s prázdným pohledem kdesi za mě, obchází mne mráz při dotyku některé z nich. "Brrr, radši půjdu." Zastaví mě však divné zvuky jednoho z pokojů, stále mi to nejde do hlavy, vždyť se všichni baví venku, nemohl tu nikdo zůstat. Po chvilince poznávám, ze kterých dveří jde sípavý šepot, ale nemůžu se dostat dovnitř, protože jsou dveře zamknuté. Běžím pro jistotu pro ostatní, kdyby tam náhodu někdo zůstal. Hned u vchodu chatky chytím Petra za paži a vláčím jej dovnitř. Rozhodla jsem se nevyvolat paniku, protože může jít pouze o mé domněnky. Tvrdým nárazem pěstí se zámek dveří uvolní a my vpadneme jako velká voda do místnosti zahlcené štiplavým kouřem a pachem. Na zemi nehybně leží Monika s lahví sektu v ruce. Slzy jí tečou proudem po tváři, že nemůže polykat, ani mluvit. "Je opilá, nána, jdeme ven!" ledabyle odvětí Petr a mačká mi rukáv košile. Nezbláznil se náhodou nechat ji tady bezvládně ležet? "Nechej mě, pusť, dostanu ji z toho. Nevidíš, že je bledá jako stěna? Přidušená." Připadá mi, že si povídám do větru, protože Petr už zmizel někde v temném zákoutí chatky. Přiblížím se pár kroků ke schoulené postavičce Moniky v touze zjistit, co se stalo v době, kdy jsme všichni slavili Nový rok. Děsí mě výraz jejích očí, jako by mi chtěly toho spoustu říct. Nemůžu si pomoci, ale čtu v nich slova pomoci.

"Moničko, co se stalo?" snažím se komunikovat, abych zjistila, jestli neupadá do mdlob.
Monika mi však neodpovídá, jen vydává vzlyky a nějaké hlásky, kterým ale nedokáži rozumět. "Co mi to chceš říct? Kdo on? Koho to myslíš?" pokouším se zjistit, co se skrývá za nesrozumitelnými vzlyky, které mi dávají jen slovo on, neustále opakuje ON, ON.

Přivolaná sanita dorazila brzo, a tak se Monice nakonec naštěstí nic vážného nestalo, jen kdyby mi v hlavě neleželo to její neúnavné volání. On.
Zuzka mě s sebou strhla do davu kamarádů, kteří ještě mávali Monice na cestu a slibovali jí pořádnou oslavu, až se dostane z toho špitálu, a tak jsem už neměla čas přemýšlet. Všechny nás přepadl smutek a nostalgie. Další den jsme sbalili svoje fidlátka a nejrychlejším vlakovým spojením ujížděli domů do Třeboně. "Spaste svoje duše, svoje duše, svoje duše."
"Ivčo, probuď se proboha, jsi jak spící královna, není s tebou žádná sranda dneska."
"Jasně, nevím, koho z okna pořád vyhlížíš, princové už nejezdí a zvlášť po železnici," překřikuje se Zuzka s Michalem navzájem a zapojují do rozhovoru i Petra, který sedí vzadu jako bručoun.
"Neuletěly ti včely, Peťošu?"
"Nestraší ti ve věži, krávo blbá?" oponuje na Zuzanino žertování. Ani se nesnažím zachraňovat atmosféru, která vládne mezi naší posádkou, a tak si raději představuji brzký návrat domů. Moničina otrava alkoholem, jak ji nazval primář, se nedotkla jenom mě jediné. Nechce se mi věřit, že dvěma sklenkami sektu byla namol. Michal mě utvrzoval, že mohla mít slabý metabolismus, a tak se jí alkohol dostal snadněji do krve a vůbec do celého těla. Nezbývá mi tedy než věřit.

Nádherné ráno. Po víkendové šlamastice v Písku se konečně probouzím doma v pelechu a cítím se odpočatá jako už dlouho ne. Stihla jsem si napustit vanu plnou bublin a horké vody.
"Málem bych zapomněla..." a vrhám se k telefonnímu sluchátku. Musím zavolat paní Horké, mamince Moniky, jestli je všechno v pořádku.
"Dobrý den, paní Horká," představím se do telefonu. "Chtěla jsem se zeptat na Moniku, jak se j..." ale vtom se mi ozve jen hluchý tón aparátu. Zkusím to tedy znova a vytáčím linku. "Monika s tebou nechce mluvit, s nikým z té vaší zatracené sebranky, s nikým. Nepřibližujte se k ní." A ticho. Chvíli sedím s pootevřenou pusou a nevím co si myslet.
"Už jsi to slyšela, Ivi? V Hejtmanovi našli utopenou a znásilněnou holku z vaší školy, přijela stanovat s rodiči do kempu," pokřikuje na mě mamka z kuchyně, ale pořád myslím na tu Moniku, než se úplně vzpamatuji. "Opravdu? Nevíš jméno? Třeba jsem ji znala. Začíná mě děsit, co se tady děje, mami." "Psali, že nějaká Simona, Kadlečková tuším. Nevzpomínám si už dobře. "No teda, to snad ne, Simonu znal každý jako hvězdičku školy. Perfektní postava, úsměv, velké zelené oči. Petr stál první v řadě nápadníků o její ulovení, i když jsem mu říkala, že je hloupá. Vlastně byl tehdy hloupý on mnohokrát víc než ta blondýna. Byl schopný nosit jí denně kabelu do schodů a neúnavně troubit autem před jejím domem, dokud mu nezamává z okna pokoje. Byl hloupý, ale jak já jsem byla blbá naivka. Co jsem mu na očích viděla, bych udělala, toužila jsem jen být jeho. Taky jsem tak dopadla... S cynismem si můžu prohlížet jen prstýnek v šuplíku, který jsem dostala od něj. Z lásky to nebylo, chtěl mě jen nalákat do toho parku... "Zapomeň na to!"

2.
O prázdninách jsme se opět rozjeli za dobrodružstvím pořádného výletu. Tentokrát jsme se rozhodli pro jižní Moravu. Cesta trvala neskutečně dlouho, úporné 4 hodiny ve vedru, jež se nedalo vydržet. Pití nám začalo postupně docházet, a tak jsme si připadali jako ryby na suchu.
Chatovou oblast jsme vybrali v okolí Vizovických vrchů. "To je o něčem jiném než ty naše Čechy, vážení, co říkáte?" výská Zuzka a s radostí válí sudy ze svahu zeleně.
Nejde se jí nesmát, protože ona má tolik energie co já za celý život ne. "Jen si něco nezlom hned první den, ty dračice," hihňám se jí a následuji Michala a Petra s Gábinou. Gábina je jeho přítelkyně, kterou nám přivedl představit teprve nedávno. Překvapení to bylo pro mě i pro ostatní, protože o ní nikdy nemluvil, nezmínil se, že by se spolu seznámili na některém z večírku, které jsme trávili většinou společně s ostatními přáteli. Nikdy jsem ji neviděla, tím jsem si byla jistá.
Únavou jsme jen plandali nohama, proto jsme hodili batohy a krosny do rohu a rozvalovali se na postelích, které nám přidělili. Zuzka stále skotačila v areálu, a tak jsem měla chvilinku klidu jen sama pro sebe.

"Nebudeš mě štvát, ty náno. Říkal jsem ti, že mě budeš poslouchat na slovo a žádné vytáčky. Pokud budu muset udělat, co jsem ti slíbil, když nebudeš hodná, udělám to s radostí!" Temný hlas jakoby se mi zaryl pod kůži. Snad jsem špatně slyšela, proč by s ní Petr mluvil takovým způsobem? "O čem to mluví, co chce udělat s radostí?" opakuji si dokola a na kůži mám husí kůži, snad centimetrovou. Nevěřím, že by ji nějak trápil, měl ji jen na... Už asi blouzním, to, co proběhlo tehdy se mnou, byla jen náhoda. Bylo by snad možné, že ji má na ukojení potřeb a vyhrožuje jí? Ano, Petr byl vždycky pruďas, ale tohohle by nebyl schopný.

"Vy dvě tam v rožku, co si špitáte? Dáte si špekáček s hořčicí? Opékám všem," volá na mě se Zuzkou Mišák s prutem v ruce dlouhým jako na ryby. "Hlavně si nevypíchni oko, ty šikulko?" smějeme se jako puberťačky. Gábina sedí s Petrem u ohně a drží se za ruce.
"Gábi, mikinu jsi mohla nechat v pokoji, vždyť teploměr ukazuje snad 25 stupňů!?"
"Starej se o sebe, Ivo. O tvoji péči nikdo nestojí!" vřískne Petr, aby mě usadil jako děcko. Nehodlám to dál komentovat, protože mi za to nestojí a rozum mají oba. Mezitím Michal zkušeně servíruje špekáčky na květovaných táccích, které nám vypůjčil z místní závodní jídelny nedaleko kempu. Nálada se tedy jako mávnutím proutku zlepšila na výbornou a začali jsme zpívat písničky jako za starých časů, kdy jsme jezdili na čundry během roku minimálně osmkrát. "Odskočím si, Zuzi, tak mi drž flíčka vedle tebe, až se vrátím," žertuji. V okolí je les, všude jen les, a proto se s návštěvou blízké kadibudky nijak nezdržuji. Bojím se jako strašpytel u maminky pod peřinou, který se tiskne k ruce.
"Nezdá se mi to?" Slyším vzlyky v blízkosti místa, ze kterého se vracím zpět k přátelům. V trávě za kadibudkou, pomalovanou srdíčky a ornamenty připomínající den Země, sedí schoulená Gábina v slzavém údolí. "Děje se něco?" zkouším se opatrně zeptat vyplašené dívky. Vůbec jsem si nevšimla, že by od táboráku odešla přede mnou. Nestihly jsme se ještě blíže seznámit, ale to málo mi stačilo poznat, že je moc milá holka. "Už nemůžu dál... Nevydržím to na světě.. Nevydržím skrývat tu bolest."
"Můžu se posadit?" požádám ji opatrně. Přiznám se, že mě velmi zajímá, o čem chce mluvit, protože poslední dobou zažívám velmi podezřelé situace. "Pokud se rozhodneš mi povědět tvoje trápení, slibuji, že budu mlčet jako hrob. Slibuji, jsem tvoje přítelkyně. Chtěla bych jí být."
Podívá se na mě skelnýma šedivýma očima, z nichž čtu plachost a bolest zároveň. Gábina mě chytá za ruce a vypadá, jako by z nich chtěla číst. "Udělal se mnou to co s tebou. Vlastně jsem se stala jeho obětí psychické nemoci... Už nemůže z kola ven on a ani já. Zabije mě, jako tu dívku. Držel ji za vlasy a topil ji." Pláče, stále pláče a do toho se snaží na mě všechno vysypat co nejrychleji. "Nutil mě se dívat na celou vraždu a k sexu nás nutil obě dvě, i když ona už byla polomrtvá hrůzou."
"Myslíš tohle všechno vážně, Gábi? Musíme tedy na policii, jsem si jistá, že bychom nebyly poslední oběti, i když jsme vyvázly 'jen' tak lehce."
"Bojím se, často mi o tobě vyprávěl, že jsi byla slaboch, a tak se nad tebou nakonec slitoval, protože věděl, že budeš držet hubu, nepráskneš ho. Otec po něm chtěl od mala obrovské výkony jak na vědomosti, tak na psychiku, proto se v něm pohnulo tolik věcí najednou. Navenek působili jako sečtená rodina s perfektní výchovou."
"Vy jste se znali? Nikdy jsem tě v jeho blízkosti neviděla," nedalo mi to a musela jsem se zeptat i na tohle. Hrůzou nemůžu ani mluvit. Sedíme tady samy v trávě, daleko od domova a jsem svědkem takové tragédie, o které jsem neměla ani ponětí. Tušila jsem, že se kolem mě něco děje, ale pořád jsem nevěděla jak si to vysvětlit. Vždyť přece na.. Můj Bože, na Silvestra, když jsem našla Moniku polomrtvou strachy ležet v té chatě. "On, On," pořádná mi ta slova ležela v hlavě, až čas mě donutil je vyhnat pod domněnkou, že si vymýšlím hlouposti tam, kde nejsou. Petra jsem odchytla přece hned u dveří a nechtěl se ani vracet. Ten darebák na mě narafičil celou situaci; jak se snažil dostat k Monice co nejdříve a rozbil zámek... "Gábi, on mi málem zabil kamarádku," vtrhla jsem nečekaně Gábině do řeči, "přicházela jsem z chodby, když odcházel z místa činu. Mně se chce zvracet!"
"Jsem jeho nevlastní sestra z matčiny strany, a proto vím, co se mu začalo honit v hlavě," dokončuje Gábina zpověď. "Pravidelně se mě pokoušel svést a pak znásilnit. Jistě chápeš, že mi nezbývalo nic jiného než mlčet, abych rodiče nepřivedla do nejistoty. Byly by z toho problémy a nevěřili by mi."

Nečekala jsem na nic, zapomněla jsem i na Zuzku s Michalem, kteří se opíjeli vínem u plápolajícího ohně. Sbalila jsem batoh sobě i ostatním. Vlastně všem ne. "Petr je pryč. Gábino, Petr je pryč. Odjel posledním vlakem do Třeboně!" řvu nepříčetně na celé okolo. "Ivčo, Ivčo, pojď k nám, budeme tancovat," haleká Zuzana snad hlasitěji než já.
"Na, tady máte bágly a jde se!"
"Kam chceš jít? Teď v noci!?"
"Jo, hned, stihneme první ranní spoj dole ve městě. Nechci nic slyšet, doma vám to vysvětlím." Byly jsme s Gábinou nervózní, protože nám nebylo všechno úplně jasné. Nemohl přece tak rychle zmizet, jak věděl, že se dozvím vše za tepla? Jedině, že by to předpokládal, byl moc chytrý. Můžu jedině doufat, že neudělá hloupost.

3.
"Třeboňské rybníky se stávají osudné mladým dívkám" - čtu sloupek v prvních novinách, když dorazíme do rodného města. Ztratila jsem dávno naději, a taky nerozpoznám, co je náhoda a co je zapříčiněné tím psychopatem. Fotku na titulku jsem si nestačila prohlídnout, jsem ráda, že jsem to nestihla. Mohla bych se dočkat obličeje někoho, koho jsem denně potkávala nebo znala od vidění.

"Monika je mrtvá, Ivuško, zabili ji!" pláče nepříčetně mamka, když otevřu dveře bytu. 'To nemůže být pravda, ne, tohle ne! Musím ho najít, nedovolím, aby ještě běhal na svobodě...'

Utíkala jsem jako o život na druhý konec města. Slunce mě pálilo do zad a chodidla jsem měla rozedrané tlakem bot, jak moc jsem se snažila dojít včas a mít to za sebou. 'Policie,' byla moje druhá myšlenka. Zatím jsem netušila, jakou mají sílu moje slova "dojít včas". Němě jsem zůstala stát na prahu pokoje. Do tváře mě praštil pach kyseliny a potu. Petr spolykal snad dvě balení svinstva, které vám nedají v lékárně bez předpisu. Cítím, jak na mě jdou mdloby, ale snažím se vydržet, vím, že je to poslední pohled, poslední setkání. V duši mám prázdno, jako když utne, jako člověk bez paměti a vzpomínek. Stojím v pokoji mé první lásky, pro kterou jsem byla ochotná obětovat život.
Pro koho on obětoval život, proč se rozhodl jít cestou takovou? Neodpoví mi nikdo a na polemizování mi síly nestačí. V životě jsem si tisíckrát představovala chvíle, jak mi nejspíš bude, až odejde někdo z mých blízkých. Představovala jsem si, jak se budu cítit, jak se budu chovat. Realita je - bohužel - trochu odlišná. Kdo to nezažil, nepochopí utrpení. Nesvádím boj s nenávistí. Dávno jsem mu odpustila. Bojuji s tím, že nemám Moniku a nakonec Petra. Nedokáži plakat, nedokáži myslet, a tak si sednu vedle něj, poslední dotek dlaní. Nikdy nezapomenu. Tajemství a svou bolest si nechám jen pro sebe. Navždycky.