Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl pochmurný zimní podvečer. Seděli jsme u dubového stolu uprostřed světničky naší roubené chaloupky. Z oken jsme pozorovali malé letící sněhové vločky a naslouchali jsme praskání ohně v krbu. My, naše celá rodina pohromadě. Pomyslela jsem si, že by to byl ten pravý okamžik pro pití horkého čaje a poslouchání příběhů z dávných časů. Babička - jako by mi četla myšlenky - vstala od stolu a dala postavit vodu na čaj.
Poté, když byl čaj hotov a svou vůní provoněl celičkou místnost, babička se posadila do velkého houpacího křesla a já, tehdy šestiletá panenka s copánky ve vlasech, začala žadonit: "Babičko, povídej nám!" A tak babička začala vyprávět...
Je to už kdysi dávno, co jsem jako malá běhala po této chaloupce, omývala si ruce a obličej v kbelíku se studenou vodou, který stával na židli na konci chodby a chodila na dvůr sypat slepicím zrní.
Zimy tu byly již od nepaměti dlouhé a kruté. Do školy jsme chodili pěšky zkratkami přes pole, protože automobil nebo "kolo" tenkrát každý neměl. A my byly tůze chudí. Jednoho takového zimního rána mě moje maminka budila se slovy: "Maruško, honem vstávej! Musíš rychle zajít do města pro medicínu, se sestřičkou Janinkou je zle!" "A babičko, to jste neměli telefon?" zeptala jsem se. Babička se pousmála a pravila, že ani telefony si tenkrát nemohl jen tak někdo dovolit, a poté pokračovala ve svém vypravování.
Rychle jsem se oblékla a vydala na cestu. Bylo mi sestřičky Janinky moc líto, ale nabrala jsem sílu a spěchala směrem k městu. Cesta byla dlouhá a příliš namáhavá. Hustě sněžilo a já byla promrzlá na kost. Věděla jsem, že nesmím ztrácet čas. Brodila jsem se sněhem přes les, když vtom slyším dupot koní s povozem. Ohlédla jsem se, protože povoz se zastavil. Koně kočíroval neznámý pán s knírkem a vedle něj seděl do ovčí vlny zabalený... "Náš dědeček?" vyhrkla jsem. Ano, váš dědeček. Jeho tatínek se mě na nic neptal. Jakmile mě spatřil, ihned mě vzal k sobě nahoru a vyptával se mě, co děvčátko jako já dělá tak brzy zrána uprostřed bílého lesa. Pověděla jsem účel mé cesty, neznámý pán otočil povoz, a my jeli směrem k městu. Cestou mi... "Byla zima?" zeptala jsem se. Ano, byla mi zima. A tak mi... "náš dědeček?" "Ano, váš dědeček..." zopakovala po mně babička a pousmála se. A tak mi váš dědeček půjčil vlněnou ovčí vestu a jen co jsem se zahřála, už jsme stáli před apatykou. "Apatyka je lékárna, Kačenko," předhonila mě maminka, abych neskákala babičce do řeči. Tím si ale moc nepomohla, protože já jsem byla dítě zvídavé. "Babičko, a jak to vlastně dopadlo?" Inu, lék jsme dostali a já jela i s koníčky nazpátek domů, aby byla medicína podaná včas. Děkoval jsem Pánu Bohu, že mi osud přinesl do cesty pomoc.