Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jmenuji se Lucie Blažková a žiji v CSS Hrabyně na třetím patře osmipatrové budovy. Už asi pět let. Můj život byl v troskách. Nechtělo se mi žít. A proč bych měla? Pro koho? Kvůli čemu? Děti žijí asi pět set kilometrů ode mě v západních Čechách, bez jakéhokoli kontaktu se mnou. "Hnusné" SMS od dcery. Syn - ten aspoň neubližoval. Sporadické informace o nich. Rodiče, kteří mě sice velmi podporovali, ale citově nechápali. Skoro žádní přátelé. K tomu špatný zdravotní stav - jsem na vozíku, mám ochrnuté končetiny, špatné vidění, časté úzkosti, deprese... Dost důvodů k sebevraždě, nemyslíte? Psycholog i doktorka psychiatrie se mnou tak měli "plné ruce práce". Jenže každý odborník z oblasti psychiatrie nebo psychologie dobře ví, že když se sebevrah rozhodne k tomuto sobeckému činu, nikdo a nic jej nezastaví. Ani jsem si v danou chvíli neuvědomovala, že bych ublížila třeba svým rodičům, protože - jak se říká - "nejhorší pohled je pohled rodičů do hrobu vlastního dítěte." I když ne ve všem si rozumíme, mám je ráda, pořád platí, že jsou to moji rodiče.

A tak jsem se jednoho krásného dne rozhodla pro ukončení mého trápení tady. Chtěla jsem skočit ze šestého patra. Samozřejmě bez padáku.

Dnes už ani nevím, kdy to bylo. Možná na podzim.
Protože mi dokonale "hráblo", vyjela jsem z našeho pokoje neučesaná, neumytá, jen tak v pyžamu na zmiňované šesté patro. Měla jsem vše dokonale promyšlené. Dostala jsem se výtahem na šestku a měla chviličku na přemýšlení. Mám, nebo nemám? Najednou jsem stála sama před velkým rozhodnutím: "Být, či nebýt?" A to doslova.

V mém rozhodování mě vyrušila Lenka K., která zrovna vyšla ze své kanceláře. Řekla mi: "Lucko, vy jste si asi spletla patro!?" Myslela si, že chci na zdravotní oddělení, které se nacházelo ve čtvrtém podlaží. Já jsem ale dobře věděla, co chci. Jenže v tu chvíli jsem řekla jen "asi ano" a zajela si na "zdravotní" pro injekci Apaurinu. Byla jsem nejspíše v nějaké psychické krizi. Lenka K. vůbec netušila, jak mi v té chvíli vlastně pomohla.
Až po čase, když už jsem na tom byla psychicky lépe, jsem jí všechno řekla. Nevím, jak se cítila.

Dlužím Vám, Lenko, velký dík. Teď třetího srpna jsem docela v pohodě, ale nevím, jestli mi zas někdy "nehrábne".