Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jmenuji se Andre Cousteau a narodil jsem se ve Francii v roce 1328. Nyní je mi už 125 let. Cítím se však stále silný a dost plný života na to, abych bojoval za Francii i v další bitvě. Měl bych ale začít svůj příběh od začátku...

Když jsem poprvé spatřil světlo světa, byl jarní den a francouzská Provence se blyštila v chladném slunci. Byl to bohužel poslední den, který moje matka mohla spatřit. Vyrůstal jsem s otcem a dvěma staršími bratry. Matka nebyla jediná, kdo v tomto roce zemřel. Smrt potkala i francouzského krále Karla IV. Sličného, který byl posledním přímým potomkem vládnoucí dynastie Kapetovců. Tato událost zapříčinila konec míru s Anglií, který se Karel IV. Sličný snažil udržet. Na francouzský trůn měl teď nárok mladý anglický král Eduard III., jenomže novým francouzským králem se stal syn předního dvorního rádce Karla z Valois, Filip VI. Angličané tak získali skvělou záminku pro rozpoutání války. Ovšem skutečným důvodem byla chamtivost a touha zmocnit se bohatých flanderských měst, ovládnout hrabství Flandry a anglická léna v jihozápadní Francii.

V roce 1337 to všechno začalo. Anglické lodě se vylodily na severu Francie a Angličané začali plenit naše města. Pro Francii to vypadalo špatně, ani u nás doma už slunce nebylo tak jasné a levandule tak voňavá. Obrovským zklamáním pro nás byla bitva u Kresčaku, kde bojovalo naše rytířské vojsko v přesile a stejně se nám nepodařilo zvítězit. Pořád přicházely samé špatné zprávy, obyvatelé byli stále chudší, daně vyšší a do toho začali lidé umírat.

Bylo mi devatenáct, pracoval jsem s otcem na poli a bratři jezdili prodávat do města. Měli jsme jednoho koně, jenž nám zůstal, málo peněz a o bylinky z našeho pole taky zrovna zájem nebyl. Jednoho dne se bratři vrátili z města a ten starší, Jean, ulehl s vysokou horečkou. Pamatuji si, jak se u něj střídal otec a otcova sestra Marie, na kterou bych málem ve svém vyprávění zapomněl. Byla pro mě něco jako matka, jež mi ve výchově chyběla. Ale zpět k Jeanovi. Marie se každou chvíli zavírala s otcem v kuchyni a nad něčím tiše diskutovali. Uvnitř jsem věděl, co přijde. Nechtěl jsem, ale věděl. Ten den dorazila morová epidemie i k nám. Jean zemřel už druhý den, naštěstí se netrápil dlouho. Jakýmsi zázrakem zbytek naší rodiny - tedy já, bratr Michel, otec a teta Marie - zůstal zdravý. Moje bolest ze ztráty bratra byla velká, ale bez ní bych nikdy nebyl tam, kde jsem. Stejně jako další věci, dohnala mě až k rozhodnutí stát se rytířem. Později jsem musel své klukovské touhy trochu omezit na obyčejného vojáka. Vraťme se ale k samotné válce.

Angličané dobyli v roce 1347 přístavní město Calais, které stále drží. Pak byl klid, jenž trval osm let. Mezitím v roce 1350 zemřel král Filip VI. a naším novým králem se stal jeho syn Jan II. Byl to zvláštní panovník, když v roce 1356 Francie podlehla v bitvě u Poitiers, Angličané ho zatkli a věznili v Londýně až do roku 1360, kdy byl uzavřen mír v Brétigny. Angličané stanovili výkupné, které musí Francouzi za svého krále zaplatit, ten se pak vrátil do Francie, aby peníze vybral, jenomže Francouzi ty peníze neměli a jemu se nepodařilo vybrat skoro nic. Nevím, jestli si zkrátka nemohl ve své počestnosti pomoci či měl jiné důvody, ale vrátil se dobrovolně do anglického zajetí a o čtyři roky později zemřel. Jeho syn Karel V. se chopil vlády po něm. Byla to bouřlivá léta. V Paříži vzniklo povstání, které řídil jakýsi kupec jménem Étienne Marcel. Vzbouřili se měšťané proti Karlovi a nechali povraždit jeho úředníky. Téhož roku se na severu a ve středu naši země začalo tvořit povstání sedláků proti šlechtě. Byla tam ještě horší situace než v mé rodné Provence. Lidé žili bídně a do toho zasahovaly zbytky morové epidemie. Odpor proti šlechtě je dohnal k vraždám a k vypalování jejich sídel.

Karel V. se rozhodl obnovit armádu na úkor našich peněz. Zvolil také jinou taktiku a místo velkých bitev pořádal drobné výpady. Francie začala mít převahu. Karel dokázal získat zpět většinu ztracených území. Francouzi mohli být zase chvíli patřičně hrdí. Ovšem příliš dlouho nadšení nevydrželo, opět začínali lidé podléhat horečkám a v roce 1374 jsem přišel o otce, bratra i tetu. V té době jsem nechápal, proč jsem nezemřel, ale rozhodl jsem se s tím patřičně naložit.

Dalo by se říct, že Francie nepociťovala zrovna radostné období v době, kdy nám vládl pravděpodobně šílený král Karel VI. Toho opět využili Angličané a po dlouhém klidu z jejich strany válku obnovili. V roce 1415 po bitvě u Azincourtu, kde anglický Jindřich V. vyhrál, začali Angličané opět ovládat sever, dobyli dokonce i Paříž. Žádný Francouz by se nevzdal bez boje, a tak vznikl lidový odpor, do něhož jsem konečně měl šanci se také zapojit. Vedla ho dívka, neuvěřitelná a zároveň obyčejná dívka. Byla odhodlaná osvobodit Francii i za cenu vlastního života. Díky jejímu nadšení, jež nám dodávalo sílu a víru, jsme dokázali odrazit Angličany od města Orleáns a já mohu hrdě říci, že jsem se této bitvy také účastnil a věděl jsem, že tím to nekončí. Dobyli jsme Remeš a přihlíželi korunovaci nového krále Karla VII. Začal jsem sdílet s Johankou to velké nadšení osvobodit Francii a vrátit jí její velikost. V roce 1430 Francie o Johanku přišla a v roce 1431 ji Angličané upálili - prý za to, že je čarodějnice. To byla samozřejmě hloupost. I když už není ve Francii, stále ji máme v srdci a bojujeme tak, jak by bojovala ona.

Nyní jsem vám pověděl celý můj příběh. Jistě mi odpustíte nějaké drobnosti, nejsem už nejmladší a paměť mi neslouží jako dříve. Chystám se do mé pravděpodobně poslední bitvy, tady u Castillonu. Přál bych si, aby byla vítězná.