Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• smyšlené vypravování o své budoucnosti

Píše se rok 2033.

Právě jedu pro své dva syny do školy. Bratislava je přece velká, tak nebudou chodit domů pěšky, když máme auto. Musíme domů přijet co nejdříve, protože večer letíme k našim. Autem by to sice taky šlo, ale letadlo je mnohem rychlejší.
Mamka mi volala, že má pro kluky chlebíčky. Ti budou mít určitě radost...

Zatímco na ně před školou čekám, dívám se do diáře. Příštích několik týdnů jsem absolutně zaneprázdněná. Zůstáváme v Česku, protože natáčím na Barrandově. O víkendu zase jedu zpátky do Bratislavy do divadla. To přece nikdy nemůžu stihnout! Ono je to tedy krásné povolání. Vždycky jsem chtěla být herečka, ale nechápu, proč jsem si navíc vzala zrovna francouzského publicistu, filmového kritika, žurnalistu a kulturního manažera, který věčně není doma. Kam jsem tenkrát dala oči? No, teď už se s tím samozřejmě nedá nic dělat.

Kdybych se bývala na střední škole líp učila a poslouchala pány profesory, mohla ze mě být dnes doktorka, učitelka nebo - jak říká můj tatínek - "nějaké slušné povolání". Je pravda, že se na sebe kolikrát nemůžu pořád v televizi dívat, ale zase si říkám, že by na mě tatínek mohl být pyšný. TýTý přece není jenom tak obyčejné zrcátko a už vůbec ne, když se doma na poličce blyští hned dvakrát.

Má to sice i své stinné stránky, například to, že mě zrovna teď někdo fotí, takže můžu předpokládat, že zítra v bulváru budu opět hrdinkou některé ze stránek. Z toho si za ty roky samozřejmě nesmí herec nic dělat. Ale to je vlastně jedno, protože jestli se nezblázním z tohoto, tak určitě z těch mých třech chlapů v chalupě anebo z mého skvělého (časově nenáročného) povolání.

Myslím si, že před takovými dvaceti lety ideály mé budoucnosti vypadaly určitě úplně jinak!