Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Na rohu ulice v příměstské čtvrti, kde jde den za dnem, měsíc za měsícem a rok se schází s dalším, je každodenní život úplně odlišný od těch ostatních. Od těch dnů, které prožívají děti v městských ulicích, nebo na venkově. Tam si totiž můžou hrát, můžou se samy bavit a můžou se smát. Jenže tady, v zestárlé budově na rohu uličky, okolo které je nádherný, ale opravdu nádherný park, je život dětí zcela jiný. Je to možná tím, že už když byly malé, ztratily všechny své iluze o domově a začaly výrustat tady, uvnitř budovy poznamenané svým věkem. Nikdo jim to ale nemohl mít za zlé. Vždy, když se vracely z polední vycházky starým parkem zpět do domova, pokaždé když prošly kolem těch velkých schátralých vrat a opravdu kdykoliv se jen ochomýtly kolem, pocítily tu známou vůni, starou a vždy stejnou, ale pro ně krásnou a nezapomenutelnou. Byla to vůně, která provázela děti po studených bílých chodbách už po staletí.
Domov si pamatuje a také zažil už mnoho příběhů. Viděl hodně dětí, viděl hodně dospělých, viděl také zklamané tváře miminek, nebo šťastné tváře rodičů s novými ratolestmi, které odsud odešli. I když toho viděl tolik, stejně nemohl tvrdit, že by někdy dokázal najít ve vzpomínkách aspoň dvě stejné. Každé bylo úplně jiné. Jinak se chovalo a i když tu byli dvojčata, trojčata a různí sourozenci, kteří si padli jako oko oku, našlo se vždy něco, co je odlišovalo. Na jednu dívenku ale nikdy tato budouva nezapomene.
Když poprvé stála na práhu domova, byla úplně malá, měla hnědá očka, mrňavé ručičky, zrzavé vlasy a nevěděla, co to domov znamená. S dorůstajícím věkem měla svůj domov víc a víc ráda. Milovala jeho staré dvěře, jeho nezapomenutelnou vůni a vždy v něm cítila oporu. Když se na ni nějaká opatrovnice zlobila, když jí to nešlo ve škole, tak nechodila za mámou, ani za tátou, měla svůj domov. Přilepila se k jeho stěnám zakabonila se tak, jak to uměla jenom ona, a začala mu šeptat, co ji trápí. Každý, kdo ji znal, by řekl, že nikdo nemůže mít rád něco víc něž Barunka Domov dětí. Párkrát se ji snažili najít rodiče, ale jakmile se na ni někdo přišel podívat a jen třeba málo se zmínil, jestli by nechtěla opravdový domov, nakrabatila své husté obočí a odvětila: "Můj domeček je starý jako babička, je studený jako lednička a je v něm zima, ale je MŮJ!"
Léta plynula a z Barunky se stala zdravotní sestřička. Při první návštěvě zpátky v domově řekla: "Sestřičkou jsem se stala jen proto, abych se sem mohla vrátit." A tak se starala o nové děti, které přicházely do toho pořád stejného domu. A děti ji milovaly. Taky nikdo neuměl vyprávět pohádky jako ona. Děti, i když vyrostly, vracely se zpět se vzpomínkami. Jedinou však měly všechny děti společnou - na sestřičku Barunku. Byla to její vůně, která voněla přesně jako ten dům, který si tak oblíbila.
I dnes po mnoha letech byste tu vůni v domě zachytili. Povídá se, že vůně a Barunka už budou v domově dětí napořád.