Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Sedím s Martinem v hospodě a tlačíme asi tak čtvrté pivo. Mluvíme o všem, tak, jak se to v hospodě dělá.
"Zítra má být jeden z posledních hezkých dnů", povídá Martin, "nepůjdem na běžky?".
"Ale jo, zrovna mi nic nehoří, tak se urvu.", povídám.
Tak jsme se dohodli, že zavolá příštího dne někdy kolem deváté a uvidíme. Blboun zavolal asi ve čtvrt na osm, kdy mám ještě asi půl hodiny půlnoc. Prý je hezky, takže ještě něco podělá v dílně a pojedem.

Vyrazili jsme asi v 10 hodin na téměř standardní trasu Karlov - Alfrédka - (a pak se uvidí). Už jsme tam byli asi pětkrát, tak proto to "a pak se uvidí". Alfrédka je chata, kde se dá najíst a čepuje se tam pivo (Krušovice), není to úplně levné, ale když to člověk srovná s Chorvatskem (oblíbená argumentace).

Autem jsme se poposunuli asi tak 12 km blíž ke sněhu, obuli běžky a první, co jsme hledali, byl vlek, který by ušetřil prvotní stoupání. Ze začátku to není nic moc, zvlášť, když není moc sněhu a cesta tam vede lesem, kde čouhají různé kořeny a po cestě, kde zas toho sněhu moc není, tak tam čouhají různé šutry. Nakonec jsme se nechali vytáhnout posledním vlekem v Karlově a to docela vysoko. Tady už navazovala stopa, která vedla na Mravencovku. Kousek do kopce, pak docela hezký výhled směrem na Bruntál a sešup právě na tu Mravencovku. Martin odbočil na vrcholku kopce, aby se rozhlédl. Čekal jsem slova typu "Hezký výhled, co?". Minule jsme tudy jeli a dívali jsme se, kam až se dá dohlédnout, takže ani pro něj ani pro mě nic nového.
"Tady jsme minule tankovali z rumové zásoby", pronesl. - Taky jsem si to pamatoval. Ale bylo fakt hezky (tuto frázi, pronesu ještě několikrát, protože bylo fakt hezky).

Po sjezdu na Mravencovku jsme zvolili kratší trasu přímo na Alfrédku; je sice malinko víc do kopce, ale o 1,5 km kratší. A navíc o nějakém prudkém kopci se taky nedá moc mluvit. Navíc měl Martin hlad, protože ráno nesnídal. Tak tedy po nejkratší pivočáře. Bylo kolem nuly, tak to moc skvěle neklouzalo. Ale zase jsme tam nebyli proto, aby jsme byli nějak extra rychlí. Bylo vidět, že je jaro, protože potůček už si přes cestu udělal své místo bez sněhu. Pokud jel někdo z vrchu a nestihl brzdit, tak to mohlo být zajímavé. Ale nic tragického, v potůčku bylo sotva 10 cm vody. Navíc sníh nebyl namrzlý, tak se brzdilo celkem dobře. Nějaké lyžaře, jedoucí směrem dolů, jsme sice potkali, ale nepátrali jsme, jestli nástrahu potůčku zvládli nebo ne.

Po mírném stoupání, asi v polovině cesty, se cesta sklapuje a až na konec naší "výpravy" pokračuje více méně po vrstevnici. Tam se taky častěji dostává z lesa a tak jsme si užívali jarního a tedy už docela hřejivého sluníčka.
"Nějak ti to nejde", povídá Martin. -- On je ten zdatnější, v mládí na běžkách běhal závodně a mě dosud není jasné, jak se může jezdit na běžkách a ani jednou nespadnout. "No jo", povídám, "táhne mě dolů ten pivas." Odpovědí bylo jenom "hehe". V tom jsem zase chytil slinu na pivo. Už jsme se přece jenom chvilku placatili a potili, tak začínala být žízeň (a hlad).
"Myslíš, že budou mít na Alfrédce otevřenou zahrádku?", zeptal jsem se. Zahrádka je úžasné místo, kdy se dá za pěkného počasí využívat komfortu točeného piva a při tom nebýt v tabákové atmosféře. Oba jsme se tomu zasmáli a jeli dál. Po vrstevnici už to bylo lepší.

Po nějaké době už zbývala poslední zatáčka a konečně pohled na chatu, zdroj jídla a tekutin. Do jeli jsme ke vchodu... a ouha. "Chata uzavřena - kurzy". Už tam dokonce nějací lidi zoufale pobíhali. Za chatou je ještě maringotka, která slouží jak bufet, pro ty, kteří nechtějí do restaurace na celý oběd, ale třeba jenom na čaj. Taky zavřená. Teď právě nastává varianta "a pak se uvidí". Uznejte, že hladoví a žízniví nic extra nepodniknou. Martin vymyslel, že se zkusíme dostat na Barborku. Ale to je cesta na hřeben, navíc asi tak 15 km. Tak jsem si vymyslel, že na hřebenech fouká, že tam nejdu. (Nakonec se to ukázalo jako pravda, zpovídali jsme lidi, kteří odsud přišli). Tak co teď? Vyplácli jsme se před maringotku a lapali teplo ze sluníčka, kdyby nefoukalo, dalo by se tu existovat asi i v trenkách. Ale jak fouklo, tak nic moc. Přece jenom byl kolem asi metr sněhu.

Nějakým lidem s malým děckem se podařilo dobušit do chaty a vydyndali nějaké párky. Navíc měl kurz zrovna oběd, tak měla paní, co to tam obsluhovala asi dost práce. Podle toho taky jednala. Ne vyloženě nepříjemně, ale... Návrh byl počkat až odejdou, zaujmout jejich místo a pozeptat se aspoň na nějakého lahváče. A pak po obědě většinou něco zbude, tak co se nezeptat i na jídlo, ne? Vyšlo to! Nejen že nám paní pivo dokonce načepovala, ale i polívku s chlebem donesla! Oběd kurzu skončil a měla viditelně lepší náladu. Konzumovali jsme to před chatou jako na zahrádce. Akorát za opěradly lavic byly docela kopce sněhu.
"Vidíš, a ty ses smál, že jsem se ptal, jestli mají otevřenou zahrádku", povídám po druhé lžičce čočkové polévky.

Po polívce a několika málo pivech se možnosti cestování opět rozšířili. Dohodli jsme se tedy na vyzkoušené cestě přes Malý a Velký Kotel zpět do Karlova. Vyrazili jsme. Po chvilince jsme ještě oba vypustili přebytečné pivo a jeli. Další cesta byla v pohodě, taky skoro pořád po vrstevnici. Slunko bylo ještě dost vysoko, času dost, energie dost, prostě prima. Asi dva kilometry před Velkým Kotlem se začal objevovat ve stopě nějaký bordel. Vypadalo to, jako když je málo sněhu a stopa už je až na hlíně. Ale sněhu všude skoro metr, tak mi to bylo divné. V každém případě to na tom nejelo. Když bylo kolem víc stromů, tak toho bylo ve stopě víc. Ale jenom ve stopě! Tak jsem si myslel, že to jsou nějaké zbytky kůry nebo jehličí nebo tak něco, co se lehce nese větrem a ve stopě se to usazuje. Ale bylo to (z pohledu stojícího běžkaře - a dokonce i spadlého běžkaře) takové nějaké moc stejnorodé. Nikde větší kousek. Tak jsem do toho bordela hrábnul prstem v rukavici a strčil blíž ke svým zrakům. A hele ono se to hýbe! A pééng odskakuje to! Chvostoskoci! Ale musí jich tu být miliardy! Opravdu! Oni asi skákali po sněhu (ty jsem taky našel) a jak se dostali do stopy, tak už neměli šanci vyskočit, tak se ve stopě hromadili. Čuměl jsem na to jak puk. Fakt jich tu museli být miliardy. Být ptákem, tak sednu do stopy a žeru a žeru... Možná, kdybych byl pták, tak bych věděl, že jsou nepoživatelní, ale to si nemyslím.

Pak už zbývalo akorát sjet takový prima sešup a po cestě se pohodlně dostat až do Karlova. Sešup byl tentokrát přijatelný, protože sníh byl mokrý a dobře se brzdilo. Ke konci cesty už se některé úseky sice daly přejet jenom po jedné lyži a úplný konec už jsme šli pěšky, ale bez nějakých problémů. Tak jsme došli k autu a přiblížili se zpět k domovu. Unavení, ale spokojení.