Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Není mi příliš do zpěvu. Od dvacátého září, kdy se slovní spojení "bílá prodloužená" zdálo jako cosi nehmatatelného, takřka naprosto nemožného, uplynulo celých sedm týdnů, a až dnes nabývá slavnostní lekce tanečních konkrétních rozměrů a obrysů. Podle představ mých rodičů se mám opravdu nač těšit: slečny ve svatebním dress code, chlapci bílí jako stěny, kteří by dali i desetitisíce jenů, jen aby nemuseli strávit nekonečné čtyři hodiny na nablýskaném parketu, a doprovod skrývající se za objektivy fotoaparátů.

Avšak já si pod osmým listopadem, tedy dneškem, představuji diametrálně odlišnou atmosféru. Nejenže upadám do nálady, za niž by se nestyděl žádný romantický básník, ba ani průměrný sebevrah, ale navíc zjišťuji, že při sebemenším pohybu v šatech mi hrozí blízký kontakt se zemí. Jestliže zatoužím zvednout ruce nad úhel větší devadesáti stupňů, počítáno od těla, mohu si jen nechat zajít chuť.

Abych se neutopila v narůstající řece zoufalosti, odkládám Austenové Rozum a cit, ve kterém jsem se jen marně snažila najít pochopení a přesouvám se z bodu alfa - svého pokoje - do kuchyně, kde alespoň nebudu na své obavy sama. I moje spřízněná duše, otec, se upřímně děsí okamžiku, kdy stane ve velkém sále kulturního domu...

Vyhlédnu-li z kuchyně, kde právě jí tatínek svoji svačinu, nemohu si nevšimnout souseda, jak bílí drobné jabloně. O jeden statnější strom leží opřená pila, kdo ví, jestli nepadne nějaká ta dřevina za vlast. Pár metrů za ním postává jeho choť a tváří se tak podle, že ani úhlavní nepřítel kdejakého padoucha by nevykazoval takovou mimiku jako ona. Chudák manžel jí mohutnými gesty ukazuje, že stromy potřebují natřít vápnem, aby je zajíci neměli potřebu okusovat.
Ale zpět do reality místnosti, kde se právě nacházím. Maminka se mne pokouší donutit, abych dostatečně pila. Vůbec jí nevadí, že si připadám jako průtokový ohřívač, do kterého člověk vměstná až několik litrů vody za pár okamžiků.

Čas neútěšně zrychlil svůj tok, v hlavě mi odtikává bomba, která má za několik málo sekund explodovat. Stojím v sedmnácté řadě vpravo, v bělostných šatech si připadám naprosto nepřirozeně, ale předchozích šest tanečních lekcí mě naučilo, že občas bývá lepší držet ústa i krok.

Přestávám vnímat své okolí. Poslední, co si matně vybavuji, než se začínám cítit jako ve snu, byl ostrý zvuk z reproduktorů: "Pánové, předejte svým dámám květiny."