- vypravování s prvky úvahy
Užívej života, dokud je čas, než si osud vybere jednoho z nás. Tato věta mě napadla právě ve chvíli, kdy jsem spolu s naší rodinou vystoupila z auta u velké kované brány.
Vzpomněla jsem si na své kamarádky ze základky. Neviděly jsme se vlastně 5 let. Každá žije jiný a odlišný život. Někdo založil rodinu, někdo se vzal z lásky a na rodinu teprve čeká, případně studuje na vysoké škole nebo už pracuje. A přesto, že většina žije ve stejném a malém městě, se málokdy naskytne šance se potkat.
Obešla jsem s bráchou, který byl stejně jako já a rodinní příslušníci odění do černého, auto směrem ke kufru. Neustále jsem se snažila překonat slzy, které se mi každou chvíli hrnuly do očí.
Zhluboka jsem se snažila všechno rozdýchat. Nechtěla jsem brečet. Chtěla jsem být silnější než tehdy, ale uvnitř, v hloubi mé duše, bylo všechno naruby. Nechci to prožít všechno znova.
Vytáhli jsme společně velký věnec s bílými růžemi s nápisem na rozloučenou a předali tátovi, který ho odnesl do kaple. Já, můj brácha a sestra jsme drželi v ruce každý jednu bílou růži.
Vzchopila jsem se a podívala se na ostatní členy naší rodiny.
Babička s dědou se navzájem drželi. Jediný pohled mi stačil, abych pochopila, že nejsou daleko od nervového zhroucení. Taky aby ne, když právě před týdnem se dozvěděli, že přežili své vlastní dítě. Moje mamka, která byla jejich vlastně už jedinou dcerou, se je snažila utěšit, i když věděla, že je to marné.
To není spravedlivé. Kéž bych měla tu moc léčit. Nejen tělo, ale i duši.
Do kaple vešli nejbližší příbuzní. Rakev, která se tyčila uprostřed a kolem níž byly poskládané věnce od rodiny se spousty nádherných květin, měla být za několik okamžiků vložena do země. Měli jsme poslední možnost se rozloučit. V duchu jsem vzpomínala, kdy naposled jsme se viděly a co jsme si řekly. Do paměti se mi navždycky vryl zvuk vycházející z kaple. Přibíjeli tam víko rakve.
Říká se, že čas vše vyléčí, ale jak dlouhý bude ten čas?
Průvod, který šel těsně za rakví, se nakonec zastavil u čerstvě vykopaného hrobu a pomníku, kde byl vytesán nápis: Bohumila Hošková *16.10.1958 - †9.11.2004. S láskou vzpomínáme. Poté, co byla rakev vložena do země, přistupoval každý z průvodu jednotlivě k hrobu, kam hodil květinu.
Přistoupila jsem blíž a položila svou ruku na její. Sklonila jsem se k lůžku, abych ji políbila na tvář. Usmála jsem se na ni a ruku, kterou jsem držela, jsem pevně stiskla na povzbuzení.
Babička a děda stáli spolu s mámou u hrobu. Drželi se navzájem a dávali najevo svou bolest. Táta se snažil obejmout mámu, která se držela svých rodičů. Slzy mi stékaly po tvářích. Pohled na otevřený hrob mi byl dostatečným důkazem, jak může být život krátký a křehký. Někdo se ke mně sehnul a objal mě. Později jsem zjistila, že to byl můj brácha a sestra, kteří na tom byli stejně. A snad právě v tuhle chvíli jsem si uvědomila, jak moc se máme rádi.
Její úsměv se mi nadosmrti vryl do paměti. Pověděla jsem jí, že tentokrát všechno dotáhnu do konce. Že nedovolím, aby se minulost opakovala.
Od její smrti uplynul měsíc. Naší rodině se zhroutil celý svět. Nikdo nefungoval normálně. Babička s dědou byli téměř na konci svých sil, ale díky naší podpoře se z toho nakonec postupně dostávali. Mamka trávila po pohřbu většinu času na chalupě úplně sama. Potřebovala to. A naštěstí to pomohlo, protože sama pak přiznala po čase, že kdyby byla doma, byla by zlá a plná vzteku by možná ublížila i těm nejbližším.
Ještě než přišel doktor, aby ji odvezli spolu se sestřičkami na sál, rozloučili jsme se s ní do té doby, než se probudí. Babička ještě před tím, než ji odvezli na sál, řekla, že si přeje, aby Bohunce dali na hrob bílé lilie.
Já se sestrou jsme se starali o domácnost a táta s bráchou o práci. A to zvláště v období, kdy mamka musela v lednu na operaci. K tomu všemu jsem se přestala učit, protože už to stejně nemělo smysl. Škola mě absolutně nebavila ani na začátku roku a otrávila mě to natolik, že jsem netoužila studovat dál třeba i na jiné škole. Strašně mě to mrzelo z ní odejít a čelit výčitkám, jestli ještě není pozdě, a jak si to vlastně představuji, ale už prostě nezbyla jiná možnost. Nešla jsem totiž ani ke zkouškám. Něměla jsem sílu dál pokračovat a trápit se tam. Nechtěla jsem mamce přidělávat starosti, ale už bylo dokonáno.
S dědou jsme se na JIPu rozloučili s tím, že nám hned zavolá, jak operace dopadne. Ještě než se skleněné dveře zavřely a my zahnuli za roh, naposled jsem se na něj podívala. Měl obličej v dlaních a byl tak nešťastný, jak jsem ho ještě nezažila, pokud nepočítám loňský rok. Srdce se mi sevřelo ze strachu, že by přišel o dalšího blízkého člověka.
Po ukončení studia jsem šla na úřad práce, kde jsem se snažila najít aspoň něco. Nakonec z několika nadějných pohovorů nevyšel ani jeden. Bez praxe neberou nikoho. Přišel duben a mamka šla opět na operaci, tentokrát jí lékaři zjistili, že má nádor na štítné žláze.
Až teď jsem si uvědomila, jak strašně moc ji vlastně miluje. To nenápadné držení za ruce v pokoji, kterými jí dával najevo, že je s ní. Pokaždé mi bylo záhadou, jak dlouho spolu mohli vydržet, když se neustále hádali. Ale to byly docela obyčejné hádky kvůli dnes již zbytečnostem. Když se dva milují, stojí při sobě v nemoci i ve zdraví.
Naštěstí to nebylo zhoubné. Po operaci jí zůstala malá jizva na krku. Mezitím jsme se jako rodina museli postarat o naši firmu. Šla jsem tedy na brigádu do naší práce, kde jsem strávila půl rok a podala si novou přihlášku do školy v Praze. Tuto školu mi našla a výslovně doporučila mamka. I když jsem se tomu nejdřív bránila, přece jen jsem se svým průměrným vysvědčením ze střední školy byla přijata.
Cestou zpátky domů jsem přemýšlela, jak krutý byl tento rok. Během několika měsíců se každému změnil život a možná i osud.
Uběhly další dva měsíce a bylo tu září. Neustále myslím na to, co mi tahle nová škola přinese, nebo co do ní přinesu já. Nervózní jsem se nakonec pražskou městskou dopravou dostala na zápis do 1. ročníku dřív než všichni ostatní. Hned u vrátnice seděla sympatická blondýnka, která se mě zeptala, zda jdu taky na zápis. No vida, první den a už hned jsem se s někým seznámila. Vyšly jsme až do horního patra, kde jsme se navzájem vyptávaly odkud jsme, jakou školu jsme předtím studovaly a tak.
Přemýšlím, jestli to všechno nemá nějaký smysl. Zda všechno, co se v naší rodině odehrálo, není jenom náhoda. Ale protože věřím v osud, určitě to smysl mělo. Všechno má svůj důvod.
S Monikou jsem čekala před učebnou na schodech. Najednou se otočím k nově příchozí. Málem mi vypadly oči z důlků, ale podle jejího výrazu na tom byla úplně stejně jako já. Moje spolužačka ze základky a tady v Praze! Tak to bych nikdy v životě nečekala. Zeptala se mě, jestli jdu taky na zápis a na stejný obor. Od té doby jsou z nás nejlepší kamarádky.
A pak si uvědomím, že tohle nebyla vůbec žádná náhoda. Setkaly jsme se tu proto, že to tak osud chtěl. A to, že do našeho života vložil překážky jako je například úmrtí Bohunky, mamčiny následné operace a mé ukončení studia, beru jenom jako důkaz. Nebýt úmrtí Bohunky, nikdy by se naše rodina nedozvěděla, že máme dědičnou Leidenovu chorobu - tj. nadměrné srážení krve. Umřela totiž na embolii. Tu způsobila krevní sraženina, která se jí vytvořila při zlomení kotníku. Ale zaplatila za to příliš draze. Životem.
Dnes mám v Kristýně oporu, jakou bych nemohla čekat ani od nejlepšího přítele. Sama zažila, jaké to je, když jí umře někdo blízký. Zvláště během školy jí umřeli dva kamarádi. Zabili se na motorce vinou nepozornosti opilého řidiče. Podržela jsem ji stejně jako ona drží teď mě.
A tak stále doufám, že babička, které nedávno zjistili, že má nádor na tlustém střevě, bude v pořádku. Ale osud si s námi zahrává dál. Kde a kdy to skončí? To je otázka, na kterou nemá nikdo odpověď. Já bych si jenom přála, ať osud ukončí naše trápení tím, že se babička uzdraví.
Slyšela jsem totiž, jak babička povídá mámě, že měla sen, který se jí neustále vrací každou noc. Bohunka stála u její postele a říkala jí, že na ni čeká.
Možná babička už zná odpověď na otázku kdy a kde. A k tomu všemu se blíží výročí úmrtí smrti její prvorozené dcery. "Co nám osud ještě nachystá?" ptám se sama sebe právě ve chvíli, kdy jdu do květinářství koupit ty nádherně bílé lilie, které si tolik přála babička.
Osud si s námi opravdu zahrává. Všechno má svůj důvod, všechno má nějaký účel. Možná taky proto, aby člověk lépe poznal sám sebe a poznal své okolí. Pak možná pochopí, kde a kdy udělal chybu.
