Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý rok v létě jezdí naše rodina na chalupu v Kokořínském údolí do osady Beškov.
Bylo horké sobotní odpoledne, vzal jsem si plavky, ručník, plavecké brýle a šel jsem se vykoupat ke známým do bazénu. Voda byla osvěžující. Po plavání jsem se převlékl a chtěl jsem jít domů, ale vtom na mě zavolal Norbert: "Nechceš si dát něco k pití? Odpověděl jsem: "Velmi rád, mám žízeň jako velbloud." Pozval mě do chalupy. Posadil jsem se do křesla. Postavil přede mne sklenici limonády a začal mi vyprávět svůj napínavý příběh z bitvy o Velkou Británii.

Byla chladná noc 12. září 1940. Polní letiště bylo pouze dva kilometry od přístavu Královské britské flotily. Vítr se opíral o moře pod útesem, které bylo vlivem větru rozbouřené a vlny se hlasitě tříštily o vysoké a strmé skály. Na mořskou hladinu dopadal úzký pruh měsíčního světla. Všichni letci a personál na polním letišti spali, kulomety byly překryty černou plachtou a letadla stála nehybně na svých značkách, když vtom nás vzbudil ohlušující zvuk sirén, který oznamoval útok německých stíhaček. Museli jsme si bleskurychle obléknout tmavě hnědé letecké bundy, kalhoty a kožené čepice, ke kterým byla připevněna sluchátka od vysílaček. Nasadili jsme si letecké brýle a v sedačce jsme se připoutali tříbodovými pásy. Po chvilce se už naše stíhačky rozjížděly po dvou startovacích drahách a brzy byly ve vzduchu. Nepříznivé vzdušné podmínky komplikovaly let letadel typu Hawker Hurricane I, jež měly černý ochranný nátěr, na křídlech nesly osm kulometů ráže 7,7 mm a vzduchem se řítily rychlostí 520 km/h. Supermarine Spitfire IA byl zbarven černým ochranným nátěrem, proti německým strojům mu sloužilo osm kulometů ráže 7,7 mm. A Bristol Beaufighter I A, jehož černý ochranný nátěr zvyšoval jeho neviditelnost, měl na křídlech umístěny čtyři kanony ráže 20 mm a šest kulometů ráže 7,7 mm, letadlo létalo maximální rychlostí 536 km/h.
Každá letka měla jedenáct strojů, v pěti řadách po dvou letadlech a v čele letěl velitel - já, Norbert Brown, přezdívaný Lovec, jsem dával pokyny zbývajícím letcům mé jedenácté stíhající skupiny. Po dvou minutách letu jsem před sebou uviděl německé stroje Messerschmitty Bf 109E-4 - kryt motoru měly žlutý, ale jinak byly zbarveny černě. Na obranu jim sloužily kanon v motoru ráže 20 mm a čtyři kulomety ráže 7,92 mm. Stíhání bylo prováděno rychlostí 570 km/h. Kamarád Henry mě upozornil na letadla typu Dornier Do 17Z-2, který byl opatřen zeleným nátěrem, byl vyzbrojen sedmi kulomety ráže 7,92 mm a pumami o hmotnosti 1000 kg. Bombardování se provádělo rychlostí 410 km/h.
My jsme je zpozorovali jako první. Rychle jsem na kniplu odklopil kryty ovládání kulometů a zmáčknul červený spínač - spoušť. Kulomety ihned začaly střílet. Proti nepřátelským letadlům jsem vyslal několik dávek po deseti střelách a jenom okamžik jsem s uspokojením pozoroval, jak německý stroj padá do moře. Vyrušil mne hlas Henryho ve vysílačce: "Lovče vypálili na tebe raketu! UHNI!!!" Nepřátelská raketa se mi jen lehce otřela o pravé křídlo, poškodila mi přistávací klapku a konec křídla. Nahlas jsem si oddechnul: "UF!!! Právě jsem utekl hrobníkovi z lopaty, snad se mi podaří přistát..." Za mnou jsem uslyšel výbuch, ale to jen Tim sestřelil dalšího Messershmitta za mnou. Poděkoval jsem mu, předal jsem velení a oznámil, že musím na zem. Pod sebou jsem uviděl letiště a těšil se, až dosednu na přistávací dráhu. Chystal jsem se na přistávací manévr, rychlost byla dobrá. Pedál jsem pouštěl a vtom jsem zjistil, že se zasekl. Podíval jsem se na tachometr a výškoměr a hrůzou zbledl. Rychlost byla 350 km/h a výška necelých 150 yardů. Nádrž byla skoro prázdná. Zbývalo maximálně deset minut letu. Přistát jsem musel. Dosedl jsem na břicho, letadlo opustilo přistávací dráhu, klouzalo po obilném poli, zastavilo se o hangár a začalo hořet. Hned ke mně přiběhli hasiči a začali letadlo hasit. Přežil jsem, měl jsem zlomenou ruku a nohu a slabší otřes mozku. Tím pro mě skončila letecká bitva o Velkou Británii. Po týdnu jsem se vrátil z nemocnice a můj návrat jsme s ostatními pořádně oslavili whisky, masovými konzervami a lízaným mariášem.

Norbert se mě zeptal: "Líbilo se ti moje vyprávění?" Já jsem odpověděl: "Ano, bylo napínavé a vzrušující. Rád bych si vyslechl nějaký další příběh." Norbert řekl: "Někdy zase přijď a budu ti vyprávět..."
Dopil jsem sklenici limonády a plný zážitků jsem odcházel domů. Celou noc se mi zdálo, že jsem pilotem ve 2. světové válce.