Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý z vás zná ten nepříjemný ranní tón budíku. A je to o to horší, když jsou prázdniny...

Je právě šest hodin ráno a já vstávám. Věci na dovolenou máme již nachystané a sbalené, zbývá si už jen udělat ranní hygienu, nasnídat se a pak rychle seběhnout schody a naskákat do auta. Hlavně nezapomenout mámu a psa!

Cesta příjemně utíká. Po ránu je provoz klidný, vlastně jsme na silnici takřka sami. Naši sedí vepředu a vedou takové ty pro mě nezáživné řeči, já a pes okupujeme zadní sedačky a každý na své straně pozorujeme z okna ubíhající krajinu.

Příjezd je veselý. Potutelný úsměv mého strýce a cinkání štamprliček mi už teď říkají, že mužská část si volno určitě užije. I teta má úsměv na tváři, protože sluníčko začalo zrovna pálit. Jak znám mamku s tetou Janou, jejich volno bude spočívat ve věčném chytání bronzu. A já? Já mám svého psa, malého jezevčíka, a kolem nás nádhernou krajinu s lesem plným hub i malin a rybníkem kousek od chaty. Jen vedlejší chalupa znamená menší problém. Soused je sice moc hodný pán, ale jeho letní stavení místo psů hlídají ovečky, slepice a králíci. A to je pro našeho psa tuze příjemné zpestření.

Zabydlení probíhá rychle, chystání k vodě samozřejmě taky. Koupeme se všichni, i pes Clifford. Den utíká rychle, zachází slunce a my se vracíme zpět na chatu.

Strýc se pouští do štípání dříví, aby následně rozpálil gril. Táta připravuje své masové speciality na ohni. Večer je o pohodě, dobrém jídle, horkém čaji, neustále se o něčem klábosí. Jen Cliff se vydává na průzkum. Sousedovy slepice pozoruje zpoza smrků, než ho táta okřikne: "Clifforde, nesmíš!" Odchází tedy od slepic k ovcím. Jenže na ně jen tak nemůže, jsou až za elektrickým plotem. Ale to by nebyl jezevčík, plemeno nornické, aby si díru v plotě nenašel. V padajícím šeru vidíme stádo, které běhá sem a tam jak splašené a zvonečky, co mají na krku, jsou toho důkazem. Když vtom přichází soused s prosbou, jestli bychom si nemohli psa odvolat. "Určitě, omlouváme se," říká táta a píšťalkou psa přivolá.

Večer pomalu plyne, nastává čas spánku. A ejhle, pes nikde! Maminka s jednou píšťalkou odchází do lesa, táta s druhou k rybníku a já v pyžamu brečím na terase, kde mě utěšují strýc s tetou. Po hodině se rodiče vracejí, ale bez psa. U ovcí není, to víme, necinkají jim totiž zvonečky, a slepice dávno spí v kurníku. Jsou tři hodiny ráno. Všichni už dávno spí, jen já stále brečím tátovi na rameni a prosím ho: "Tati, najdi mi Cliffinka."
"Neboj, on se najde, je to šikovný lovecký pes," opáčil mi táta.
Po chvilce bere baterku a jde znovu projít okolí. Po pár minutách se vrací a říká: "Šmudlo, pojď se mnou, já ho slyším, jen nevím, odkud se nese Cliffinovo kňučení."
Jdeme spolu za kňučícím zvukem, jen tma, ticho a les zkreslují, odkud trpící tóny vycházejí.

Tu boudu u ovcí už míjíme potřetí, když nás konečně napadne pootevřít vrátka a kouknout do ní. V tu chvíli vidím Cliffina a jeho šťastný pohled a vrtění ocasem radostí. I já mám stejný pocit štěstí. Vracíme se na chatu, pes jde bez povelu u nohy, nikam neutíká. Jdeme konečně spát.

Ráno nás čeká nový den a s ním snad už žádné dobrodružství. Pletu se, ale to by bylo už na další povídání.