Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dneska mě naštval šéf. To byl zase den. Fůra výkazů a nejlépe vše zpracovat a odeslat ještě "včera". Známe to. Měsíc mu to leží na stole a já abych pak dělala do půlnoci.

No fakt, už je za deset minut půlnoc. Jdu osamělou podzemní garáží, parkuji v nejnižším podlaží, nikde nikdo, mráz mi začíná projíždět po zádech. Co kdyby nějaký blb, kterých lítá po světě čím dál víc, zatoužil zrovna dneska po oběti.

Ale chmury pryč - už startuji a se skřípěním kol se řítím vzhůru jak po toboganu.

Venku je trapná deštivá podzimní noc, stvořená právě pro...sakra, proč mě to stále napadá, grázlové přece už dávno spí, jen já tady blbnu; kvůli svému šéfovi.
Vyjela jsem za město, ještě více se tma uvelebila okolo auta, ale světla ji nemilosrdně rozrážela. Dálková světýlka, páni, to je věc. Zabodávají se do silnice a okolních kmenů, které ji lemují.

Sakra! Co to tam... Automaticky jsem přidupla chudáka brzdu, až celá zaúpěla. Na zemi cosi leželo. 'Musím ven z auta,' napadlo mě. To cosi je totiž pes. Psovi musím pomoci, psům se musí pomáhat, jsou na nás závislí a navíc, já mám psy ráda.

Bude to nějaké bojové plemeno, bacha, holka, ať máš čím řídit. Pes bojovník na mě obrátil svoje vyplašené oči. 'No tak jo, brachu,' naložila jsem psa do auta. Byl zraněný na boku, asi ho srazilo auto přede mnou a ujelo. Není totiž možné si nevšimnout takového nárazu. "A hele, máš obojek, výborně, i s adresou!" No, není to daleko, dnešní večer už mám stejně podivně roztrhaný, tak tě dovezu domů, ať se tvůj páníček o tebe postará.

Zapnula jsem si navigaci, aby mě ta ukecaná dáma dovedla až na místo psího domova.
Zdá se mi, že jedu čím dál víc mimo civilizaci. Cesty první třídy se mění na cesty druhé třídy, na cesty polní a cestičky rolní. A na obzoru samota. To mi chybělo, pomyslela jsem si. No, páníček bude mít radost a já pofrčím zase po svém.

Zazvonila jsem. Rozsvítilo se venkovní světlo, vyšla postava. Chlapík metr devadesát, na první pohled atlet a na druhý pohled hezoun. Ale na třetí pohled jsem měla poznat, že je to blázen.
Poděkoval s nadšením za psa a pozval mě na kávu. Moc toho nenamluvil. Ale pak z ničeho nic vstal a chytl mě pod krkem. Zprvu jsem netušila, co se děje, ovšem pak mi můj pud sebezáchovy naznačil, že to nebude žádná legrace, a já se snažila křičet, jak nejvíc to šlo. "Pusť mě, ty parchante!" zkoušela sem ho kopat, škrábat, ale on byl silnější. Prásssk! Najednou tma! Když jsem se probrala v hnusné plesnivé komoře, cítila jsem jen palčivou bolest hlavy a trocha krve.

Nemluvil, nedotkl se mě ani náhodou, jenom měl pocit, že mě musí vlastnit jako nějakou věc. Prostě si koupil kousek nábytku do svého zpustlého baráku.
Nevžila jsem se do role televizního stolku ani za týden, ani za měsíc. Chtěla jsem mezi lidi, chtěla jsem komunikovat, chybělo mi společenství. Jedinou společnost, kterou mi čas od času dopřál, byl pes, kterého jsem tu osudnou noc zachránila. Mluvila jsem s ním jako s člověkem, chvílemi jsem měla pocit, že mě poslouchá, dokonce mi rozumí.

Jednoho dne napadl svého pána, který s ním mimochodem nikdy nemluvil, a umožnil mi tak útěk zpět k civilizaci.
Když mu pevně svíral vystouplou krční tepnu, podíval se na mě svýma psíma očima a jakoby říkal: "Tak se ztrať, nebudu si už moci s nikým povídat, ale asi ti to dlužím."

Dnes jsem zase dělala přesčas kvůli svému nepořádnému šéfovi. Jedu domů, je zase tak nepříjemná tma, nikde nikdo, jen na zadním sedadle cosi funí. Vyzvedla jsem ho z psího útulku hned poté, co odsoudili jeho pána. "Bacha, slečno, je to zabiják," varovali mě.

To jo, ale na pokec je to ten nejlepší pes, jakého znám.

Slovenskou verzi této slohové práce naleznete na adrese:

• www.slovensky-jazyk.sk/slohovky/rozpravania/blby-den.html