Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednoho slunečného srpnového dne jsme se já a moji kamarádi rozhodli, že bychom mohli někam vyrazit. Nejlepším nápadem se zdál ten, podle nějž jsme měli dojít do 15 kilometrů vzdáleného kempu, kde bychom strávili noc pod širým nebem.

Vše nasvědčovalo tomu, že náš výlet bude skvělý. Slunko pálilo, avšak to nám nevadilo, naše trasa vedla lesem, a obloha byla blankytně modrá bez jediného mráčku. Nešli jsme ani hodinu a narazili na malou stroužku, u níž jsme se osvěžili. Voda příjemně zchladila naše upocené obličeje. Pokračovali jsme dál lesem, až jsme došli na mýtinu. Teprve teď jsme opravdu pociťovali intenzitu slunce, které bylo uprostřed letních prázdnin v plné síle. Během několika mála okamžiků se zvedl vítr, slunce nám zmizelo z dohledu a ve vzduchu byla cítit voda. Rychle jsme se proto snažili najít úkryt před přicházející bouří. Schovali jsme se nakonec v jedné jeskyni, kterou jsme poblíž objevili...

Než jsme se nadáli, z nebe padaly kroupy jako golfové míčky a hromy střídaly blesky. Prásk! Ozvala se rána a náš vchod do úkrytu zatarasil spadlý dub. Bouře odešla přesně tak rychle, jako přišla. Zjistili jsme ovšem, že se stromem nejsme schopni pohnout a nemůžeme se dostat ven. Křičeli jsme tak hlasitě, jak jen jsme mohli.

V jeskyni jsme strávili ještě asi dvě hodiny, naším štěstím byli lesníci, kteří přišli zkontrolovat, jak les po bouři vypadal. Ochotně nám pomohli ven a poradili nám, co dělat v takové situaci příště.

Věřím, že kdyby nám ven nepomohli oni, pravděpodobně bychom tam byli ještě dnes.