Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Téměř polovina mladých dívek dnes trpí některou ze stravovacích poruch - mentální bulimií nebo anorexií. Příčinou bývá pocit nedostatku obdivu a lásky. Pocit, že nejsi ta nejkrásnější holka na celém světě! A právě tohle se stalo mé kamarádce. Já bych se teď s vámi chtěla podělit o její příběh...
Jmenovala se stejně jako já, tedy Zuzka. Ten rok jí bylo osmnáct, právě si našla kluka a nastoupila na vysokou školu. Také se přihlásila na školní Miss - celé dva měsíce nácviku modelingového chození a odříkávání si jídla, vítězství bohužel nepřineslo. Tím to ale všechno začalo...
Sama sebe se ptala: "Proč jsem nezvítězila? To jsem tak škaredá!?" Jediné řešení, které si připouštěla, byla její váha. Že je prý moc tlustá, má všude samý špek! Vtom ji napadlo: "Jídlo omezím a budu jíst málo, to je přece jednoduché!" Netušila však, co jí čeká!
Své plány uskutečňovala, při výšce 175 centimetrů vážila 55 kilogramů! Říkala si: "To je velký úspěch, jen tak dál a kila půjdou dolů!" Zhubnutí oceňoval zejména přítel Petr, který se těla nemohl nabažit. Občas také přišel s hláškou: "Tady ten faldík by ještě mohl pryč..."
Zuza přestala jíst úplně! Ale nedalo jí to! Za pár dní, noc po noci, pořádala doslova "pojídací orgie"! Při nichž se svíjela blahem, i když s následnými výčitkami. Mluvila si sama pro sebe: "Hmmm, to je dobrůtka, něco tak neskutečného! Ještě, že jsem si toho tolik nakoupila, čokoládu, tatranky, slané tyčinky, salám. Navíc slupnu ještě ty čtyři rohlíky. Máslo slížu samotné a na zakončení dnešního hodování do mixéru hodím dvě vajíčka s neuvěřitelným množstvím cukru!" Pak vyprávěla dál... Svému klukovi chtěla další den něco upéct, ale jakmile ochutnala jen jediným prstíčkem směs, v tu ránu neváhala ani chvíli a celou ji do sebe doslova naházela! No a jak to bylo dál?
Opět následovaly výčitky svědomí: "Proč jsem to snědla! Teď budu tlustá! Mám alespoň tři kila navíc! Tímhle tempem nezhubnu! Už se za mnou neotočí ani...no nikdo! Nééé...špeky mi potečou ze všech stran a tváře budu mít nafouklé jako balón! Fuj, ty tlusté nohy! Ohmatávám si stehna a všude je sádlo, sádlo a jenom sádlo! Brečím... Rozběhnu se do koupelny a rychle na záchod..."
Zuza chodila po každém jídle zvracet, i přestože jí to přišlo nechutné, ale prý neměla jinou možnost! Já jí teď povídám, že měla hodně jiných řešení! Proč to někomu neřekla? Třeba mámě, některé z kamarádek nebo mě, že bychom jí pomohly! A ještě ten Petr! Místo těch jeho řečí měl pomoct! Ale najednou, když jsem na ni pohlédla, kutálely se jí slzičky po tváři. Utěšovala jsem ji, že už je to teď pryč... Po chvíli se uklidnila a líčila tu hrůzu dál.
Musela zvracet, neboť nepomáhaly ani projímadla. Jedině tak si mohla dopřát skvělé jídlo!
Zároveň kilům nedat šanci! Pokaždé měla rudé oči (ještě i teď, když mi vypráví všechno to, co jsem nevěděla, je má oteklé). Ruce, nohy ztěžklé jako po maratónu, ale to pomyšlení, že nemá ani deko navíc!Vlastně každý den, týden, měsíc něco zhubla! Za půl roku měla jen čtyřicet kilo. Teprve teď se jí tělo začínalo líbit. Chtěla se ještě zbavit faldíků na zadku a poté že bude dokonalá! Všichni se s ní budou bavit a budou ji mít rádi! Ale opak se stal pravdou...
Ztratila všechny své kamarády, Petra a na mě zapomněla už na začátku! I když jsem jí psávala zprávy a volala, nejevila zájem! Nemohla jsem to pochopit! Ptala jsem se: "Co se stalo?" Dlouho jsem nad tím přemýšlela, ale postupem času na Zuzu víceméně zapomněla.
Dalšího půlroku zcela podlehla depresím. Byla sama, bez přátel, rodině na oči ani nechodila - jedním z důvodů byly věčné výčitky! "Nic nejíš, je ti pořád zima a vypadáš pomalu jako smrtka!" Cítila se strašně špatně! Celé týdny vůbec nic nesnědla a uvažovala, jestli nemá přestat i pít! Byla čím dál víc unavená! Pořád jen ležela v posteli pod třemi dekami! Stále jí byla zima! Vše ji bolelo! Ten den si také uvědomila, že tohle všechno bylo tak zbytečné! Nejraději by usnula a už se nikdy neprobudila - stejně ji nikdo nerozumí a nemá rád!
Po celé té době, co jsem vůbec nic nevěděla, mi od ní přišla smska! Napadlo mě: "Co asi chce? Že by přece jen nezapomněla?" Netrpělivě otvírám... Ve zprávě stálo: "Přijď, prosím!" Vydala jsem se tedy za ní...
A když ji spatřila, málem jsem dostala infarkt! Hlavou mi prolétlo hned několik myšlenek: "To přece nemůže být má kamarádka! To je úplně někdo jiný!" Naštěstí jsem se vzpamatovala! Chrlila jsem ze sebe jednu otázku za druhou! Ona jen stála a dívala se na mě! Začátky byly opravdu těžké... Pomáhala jsem jí, s čím jen to šlo, hlídala její jídlo a mnoho dalších věcí. Koupila jsem pro ni praktickou knihu s názvem "Jak si sebe opět začít vážit a přestat si ubližovat". Se sebezapřením ji donesla rodičům, kteří o ni měli dávno strach! Pak na tři týdny odjeli společně na Šumavu, kde ke konci pobytu byla Zuzka schopna sníst alespoň dětskou porci oběda i večeře! Doma přišlo pár depresí, ale jinak se začínala postupně vracet do života... Samozřejmě ale, že to trvalo hodně dlouho!
Nakonec to přece jen dobře dopadlo, neboť 10 % případů v České republice končí smrtí.
A Zuzka je šťastná, že právě ona nepatřila mezi těchto 10 %!

...Ale i dnes má strach, že jí po každém jídle narostou špeky neskutečných rozměrů! Pak si ovšem uvědomí, o co všechno by mohla přijít a s chutí se pustí do jídla...