Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý z nás miluje ten moment, když ho někdo pochválí, když slyší, co se mu povedlo, jak je šikovný, zkrátka, když má ten svůj den. To se nám zdá, že jsme vyrostli minimálně tři metry vysoko a po ulici chodíme stylem, který má ostatním naznačit, že jsme právě snědli veškerou moudrost světa. Nicméně jak je známo, není každý den posvícení, a tak bohužel poznáme i pocit, kdy nás poleje neskutečné horko, zčervenáme jako papriky a nejraději bychom se v daný okamžik zahrabali několik metrů pod zem.
Jsem typ člověka, který je neskutečně zbrklý. Do všeho se vrhám s velkým nasazením, a když si něco umanu, je těžké mě od toho odradit. Zařadila bych se mezi flegmatiky, což znamená, že když se mně zrovna něco nepovede tak, jak bylo v plánu, zas tak mě to rozházet nedokáže. Nedělám zbytečné scény, spíše se nachytám při tom, že se svému trapasu později sama zasměji.

Příběh, jenž vám chci vyprávět, se přihodil zhruba před 8 lety. Byla jsem malou, neposednou holčičkou. Se svou sestrou, sestřenkou a bratrancem jsme vymýšleli stále nová dobrodružství. Všichni čtyři jsme se hrozně rádi předváděli. Při každé návštěvě u naší babičky jsme uvažovali o tom, jaké číslo přichystáme, co si nacvičíme. Naše fantazie byla z velké části ovlivňována televizí, takže není divu, že jsme buďto zpívali, nebo tančili. Zkoušet se začalo vždy už časně ráno, hned po oblíbených pohádkách, které jsme nemohli vynechat. Vystupování jsme brali opravdu zodpovědně a velice vážně. Starší sestra se sestřenkou byly hotové pedantky. Žádná ulívání nepřicházela v úvahu. Když jsme si byli stoprocentně jisti, že jsme připraveni předvést, jaký obrovský talent se v nás skrývá, potřebovali jsme nějak nalákat obecenstvo, aby se o našem chystaném představení dozvědělo. Vyrobili jsme proto hned několik letáků, které jsme nalepili na každé dveře v domě. Nebylo tedy možné si té "velké události" nevšimnout, i kdyby snad někdo chtěl. Ale musím přiznat, že naši rodiče, teta a babička byli natolik spolehliví, že nás nikdy nezklamali a vždy zaplnili náš pomyslný koncertní sál, tedy obývací pokoj. Dokonce i vstupné ve výši 5 Kč poctivě vhodili do pokladničky, a to bez jakékoliv námitky. Věděli totiž, jaká to byla pro nás dřina a sami uznali, že odměna v podobě potlesku dnešním dětěm nestačí. Toho osudného večera, kdy se nám naše show nezdařila podle plánů, byli k naší smůle u babičky na návštěvě ještě naši příbuzní, i oni se tedy těšili, co milého jim předvedeme. Po sestřiném úvodním slovu přišla na řadu má píseň. Dodnes neznám název písničky, natož text, který není v češtině. Byla jsem ale natolik schopná a text si podle svého domýšlela sama. Jediné slovo, které se v písni opravdu vyskytovalo, je latinské "ameno". Zbytek byl můj pouhý výmysl. Notu jsem měla nicméně čistou a posluchači byli tolerantní. Jenomže když uslyšeli mé libozvučné "vemeno", což bylo jediné slůvko, které mě zrovna napadlo, a vložila jsem ho inteligentně tak, aby se rýmovalo s již zmiňovaným "amenem", nedokázali dále předstírat své zkamenělé výrazy ve tvářích a vyprskli smíchy. Cítila jsem se uraženě, nechápala jsem, co se děje, protože o významu slova vemeno jsem doposud neměla páru. Situaci se snažila zachránit sestřenka, když oznámila lidem "v sále", že náš koncert tímto fiaskem zdaleka nekončí a že mají před sebou ještě jednoznačně nejlepší číslo večera. Atmosféra se stále stupňovala. Pustilo se rádio a já se svým tanečníkem, bratránkem Markem, jsme se začali automaticky kroutit do hudby. Pokoušeli jsme se o cosi, co mělo alespoň zdálky připomínat závěrečnou pasáž z filmu Hříšný tanec. Z reakce diváků jsme usoudili, že to nebude tak špatné a troufli jsme si na nejhorší. Dala jsem Markovi znamení, ať se nachystá a pomalu jsem se rozbíhala. Vtom ale začalo zlobit rádio a Marka to vynervovalo očividně natolik, že se mu příšerně rozklepaly ruce a zbylá síla mu jednoduše nestačila k tomu, aby mě unesl. Naše zvedačka, jež měla být tou slibovanou třešničkou na dortu, ztroskotala. Shodila jsem nejenom svého tanečníka, ale také dvě vynikající moderátorky. V tu chvíli jsem si mohla s jistotou říci, že to byl neskutečný trapas. Když se nám konečně po nějaké chvilce podařilo si stoupnout a trochu se vzpamatovat, začla na mě má sestra ukazovat prstem. Moje ručně vyrobené šaty z babiččiných šátků tak škaredý pád prostě nevydržely. Celá jsem zrudla a vyběhla ze dveří jako střela. Všichni byli proti mně, všichni se bavili na můj účet. Šla jsem se "vyzpovídat" mému jedinému stálému kamarádovi, pejsku Filípkovi. A to, že mě polonahou jen ve spodních kalhotkách pozoroval sousedův syn, mě už nedokázalo nijak vyvést z míry.