Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Budu Vám vyprávět o jedné příhodě, která se mi stala minulé prázdniny.
Jednoho dne jsem se rozhodl, že bych se rád podíval do jižní Ameriky. Ujednáno. Druhý den jsem si zarezervoval letenku pes internet a připravoval se na cestu - to jsem ještě netušil, co se stane. Brzy ráno jsem vstal a vydal se asi na 3hodinovou cestu do Prahy. Cesta proběhla v pořádku. Na Ruzyni jsem čekal asi 20 minut na moje letadlo. Po příletu jsem již nastoupil do letadla a usadil se na svém místě (pochopitelně v 1. třídě). Ještě před startem letadla nám letuška sdělila, že let potrvá asi 12 hodin a ať se připoutáme. Start letadla proběhl v pořádku až na nějaké maličkosti jako bylo například nastoupení jiných pasažérů apod. Prvních pět hodin letu cesta probíhala poklidně, ale najednou zaznělo od pilota: "Prosím připoutejte se, jdeme na nouzové přistání na nedalekém ostrově!". Jelikož nefungovala vysílačka, nemohli piloti vyslat nouzový signál. Někteří cestující začali panikařit, ale letuškám se je podařilo - až na jednoho staršího pána, který neustále vykřikoval "Všichni tady chcípneme" - uklidnit. Letuškám a jednomu mladíkovi se podařilo tohoto "optimistu" zklidnit až dávkou sedativ, které byly v lékárničce. Mezitím se piloti snažili vyhlédnout vhodné místo k přistání. Byli jsme informováni, ať si dáme hlavu ke kolenům a pevně se držíme nohou. Tak a je to, jdeme na přistání. Jelikož piloti nenašli žádnou mýtinu, nasměrovali to do pralesa a doufali, že to letadlo vydrží v celku. Po strašném přistání nás posádka dostala ven, ale bohužel ani jeden pilot nepřežil. Venku jsme se rozhlíželi po všem, co zbylo z vraku. V tom začalo letadlo hořet a asi po 2 minutách explodovalo. Jelikož zbylá posádka (2 letušky) usoudily, že bude lepší zůstat na místě nehody, posbírali jsme věci, které zbyly z ohořelého vraku letadla (moc toho nebylo) a postavili jsme si přístřešek. Asi po 2 dnech jsme zahlédli, jak se k nám blíží 2 neznámé vrtulníky. S radostí jsme je navedli na přistání k nedaleké mýtině, které si naneštěstí naši piloti nevšimli. Po přistání vystoupili z prvního vrtulníku nějací muži a vytáhli na nás zbraně. U toho si vykládali nějakým neznámým jazykem (asi arabštinou). Z druhého ovšem vystoupili lidé mluvící anglicky. Přišli k nám a řekli, že jsme jejich zajatci a že poletíme s nimi na jejich základnu. Všichni jsme se nevešli do vrtulníku, a proto odletěli jen piloti, 20 cestujících a 2 Arabi jako dohled. Zbytek včetně mě šel pěšky džunglí s 15 ozbrojenými Araby. Řekli, že jejich základna je asi 40 km cesty. Tak jsme tedy vyrazili. Cesta byla dlouhá, jelikož nás bylo víc, snažili jsme se domluvit, jak bychom je mohli přemoci. Asi po 7 hodinách chůze jsme jim sebrali zbraně. Byla to taková chaotická situace, kdy jsme naštěstí vyvázli jako vítězové. Avšak se ztrátou 4 lidí. Arabi jsme svázali a nechali je v Amazonce hladovým rybám - piraním a šli jsme dál. Po 4 dnech ustavičného bloudění jsme - díky bohu - narazili na 4členou jednotku OSN, která operovala v okolí, když jsme jim vysvětlili situaci, vzali nás do jejich tábořiště. Avšak při naší smůle jsme narazili na spoustu Arabů, kteří nás zajali a odvedli na jejich základnu. To ovšem nevěděli, že jeden voják přivolal na dané souřadnice vysílačkou posily, kterou měl schovanou v botě. Byla to tuhá bitva, ale teď stálo štěstí při nás a vojáci nás všechny osvobodili a odvedli na jejich základnu. Odtud nás letadlo přepravilo na českou ambasádu, odkud jsme letěli zpět do Česka. V letadle se mi chtělo po takovém náročném týdnu moc spát a usnul jsem jako špalek. Na jednou slyším divné zvonění, otevřu oči a zvoní mně budík. Do pokoje přijde máma a říká: "Vstávej, ať nezmeškáš letadlo..."