Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jeli tichou podzimní krajinou. Jen ona a on. Miriam a František. František, pradědeček z tátovy strany, a Miriam, jeho neteř. Oba měli svou rodinu, svůj domov, své přátelé. Teď však jako by měli jen sami sebe a dva koně, na kterých seděli. Jeli beze slov. Občas jeden z nich popotáhl nebo zakašlal. Pak se opět rozlehlo ticho, pohlcující zvuk křupajícího sněhu pod kopyty ořů. Dýchali ten svěží vzduch a užívali si klidu, který budete ve městech jen stěží hledat. Slunko se pomalu sklánělo k západu a oni jako by ho doprovázeli při jeho každodenní pouti. Z nebe se snášely lehounké sněhové vločky, zmrzlé slzy mraků tesknících po teplých letních dnech. Nikdo jejich vyjížďku nerušil. Jen pár havranů vznášejících se nad jejich hlavami.

Miriam si tu nádhernou krajinu se zájmem prohlížela, ale on - jako by ta krása šla mimo něj. Upřeně se díval na vlající hřívu svého koně. Měl strach. Bál se o svou rodinu, své přátelé a to všechno, co teď bylo kolem něj. Blížila se válka a hrozilo, že bude muset odejít do pohraničí bránit svou vlast. Nechtěl však tímto problémem příliš zatěžovat šťastnou duši dítěte, vedle kterého jel, a tak se na ni usmál a dál sledoval studený vánek hrající si s pramínky hřívy šedivého grošáka. Ona však svého strýce znala příliš dobře na to, aby poznala, že ho něco souží.
"Nad čím přemýšlíš?" řekla a podívala se na něj svýma velikýma zelenýma očima.
"Budu muset na pár dní odjet," odpověděl, když si uvědomil, že nemá cenu lhát a bude lepší mluvit, byť s tak malým dítětem, na rovinu.
"A vrátíš se?" zeptala se ho, ale již ne tak pevným a klidným hlasem.
"To nevím!" řekl tiše a podíval se jí s povzbuzujícím výrazem ve tváři do očí.
"Strejdo," ozvala se po chvilce plné napětí, "ať se stane cokoli, nikdy na tebe nezapomenu!"
Oči se jí zalily slzami a ona odvrátila svůj pohled jinam, snad aby neviděl, že pláče. Pokusil se ji uklidnit, a tak začal potichu zpívat její oblíbenou písničku. Potěšilo ji to a přidala se k němu. Jakmile dospívali, vsunul František ruku do pravé kapsy svého zimního kabátu a vyndal z ní malý balíček.
"To je pro tebe," pravil, "aby sis mohla vždy vzpomenout!" řekl a podal jí ten ledabyle zabalený dáreček.
Z balíčku se jí na dlaň vykutálel přívěsek na krk s dřevěným srdíčkem. Dojalo ji to a po tváři jí opět stekla slza. Nezmohla se však na žádná slova, a tak jen pokývala hlavou. Po zbytek cesty mlčeli. Jen koně si občas odfrkli.

Zastavili se až na vršku, ze kterého měli výhled na celé město. Jen pár arů zasněženého pole je dělilo od života plného povinností, závazků a hlavně trápení. Pradědeček se pomodlil za svou rodinu a za své bližní. Po modlitbě byli oba chvíli potichu. Po této nekonečně dlouhé době, ve které se snažili sami v sobě najít odpověď na otázku, proč se to muselo stát, se František zhluboka a se slovy urážející všechny válkychtivé bojovníky rozjel vstříc svému nevyhnutelnému osudu.

Den nato, 23. září 1938, byl pradědeček mobilizován a nastoupil do pohraničních hor, odhodlán bojovat za svou rodinu vlast. Miriam se s ním už nikdy neviděla. Konflikt přešel ve druhou světovou válku. Zahynulo přes padesát pět milionů lidí. Mezi nimi i můj pradědeček František Adamec. Přes tohle však navždycky zůstal uložen v babiččině srdci.