Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Asi každý zná ten den, kdy se po celém světě, avšak v různý čas, rozsvítí světla nejrůznějších barev, rozezní se hudba, která vás nutí k pohybu a o půlnoci vyletí k obloze tisíce světlic i špuntů. S kamarády jsme měli různé, pestré plány, ale nakonec jsme zajeli na půlnoční lyžování...

Na svahu byl klid a pohoda. Vzduchem provonělo uzené maso, na zem lehce dopadaly sněhové vločky a především - nebyl tam žádný kouř z cigaret. Tu noc klesla rtuť teploměru pod patnáct stupňů Celsia a my se často museli zahřívat o hrnek grogu. Půlnoc se blížila každým okamžikem a najednou se začalo rozléhat burácení, jako když se blíží strašlivá bouře. Avšak bylo to něco úplně jiného. Byla to rolba, která se chystala na novoroční výjezd na vrchol kopce. Takovou událost jsme si nemohli nechat ujít. Nasedli jsme a celý svět se s námi třásl, jak rolba nabírala rychlost. Když jsme dorazili na místo, bylo už pár vteřin před tím okamžikem. Rychle jsme sesedli pospolu a už jsem načínal sekt v malé lahvince na přípitek. Popřáli jsme si s kamarády hodně štěstí a zdraví do nového roku a každý si dal nějaké to předsevzetí. Na kopci jsme postáli asi půl hodiny a pak jsme si řekli, že si sjedeme sjezdovku. Rolba se už chystala dolů a udělala nám krásnou uhlazenou cestu. Byli jsme sice trošku malátní, ale říkali jsme si, že to nám nemůže uškodit. A tak jsme se odrazili a vyjeli...

Cesta se zdála být naprosto klidná, bez potíží, ovšem jen do té doby, než jsem vyjel z pruhu od rolby. Mimo pruh byla totiž sjezdovka dost hrbolatá a já ve velké rychlosti vjel na hrbolek, ztratil jsem rovnováhu a letěl do lesa. Pak už si jen vzpomínám, jak ke mně přibíhají lidé a křičí...

Najedou byla tma. Jako kdyby zhasla všechna světla a na nebi nevysvitla jediná hvězda. Nebyl slyšet ani žádný zvuk. Bylo to, jako když člověk ponoří hlavu do vody. Prostě jako kdybych byl uvězněn daleko od světa a nebylo odtamtud úniku. A z toho ticha a z té prázdnoty se najednou ozýval medový, křišťálový hlas, který mě nabádal, abych šel za ním. Jako když mouchy letí za světlem. Najednou se hlas začal vzdalovat a mně došlo, že chce, abych šel za ním. Zanedlouho jsem si začínal myslet, že jsem se zbláznil. Ale v tu chvíli jsem spatřil něco světlého na konci té tmy. Utíkám za tím bílým bodem, už ani ten omamný hlas neslyším. A najednou tam jsem. Ozářený světlem nic nevidím. Avšak pomalu se mi vyjasňují barvy a zaostřuje prostředí. Svět je tu úplně obrácený. Stojím nohama jakoby na obloze a nad sebou vidím tmavé skvrnky, které sem tam vyplňuje azurově modrá barva.
Jdu dál, na týl mi svítí slunce. Zjišťuji, že moje kroky jsou nějak lehčí. Rozbíhám se tedy, ale po pár metrech padám. Nejsem zvyklý na nové prostředí. Pokračuji volnou chůzí. V dáli se začíná něco blýskat. Kolem sebe objevuji prazvláštní stromy, na kterých hnízdí různí ptáci a spatřím jednu zvláštnost. Na stromech po jejich levé straně hnízdí ptáci vždy světlých barev a na té druhé, pravé, ptáci tmavých barev. Dokonce i květy těch stromů jsou podobně zbarvené. Stromy tvoří jakousi alej, jež vede přímo k té blýskavé věci. Dokonce potkávám i další lidi, kteří také netuší, co se děje. Po půl hodině, která utekla jako voda, stojím u onoho záhadného místa. Přede mnou se rozléhá křišťálově čisté jezero, z něhož vytékají dvě řeky. K jedné řece vedou světlé stromy a k druhé stromy tmavé. U břehu jezera stojí přivázané lodě a každou chvíli někoho odváží. Pomalu mi začíná docházet, co to je za místo. Mám strach. Utíkám za jedním z těch lidí na lodích.Ptám se ho: "Kde to jsem?"
On odvětí: "Tady tomu všemu se říká Hranice života a smrti. Na tomto místě se rozhoduje o tvém osudu."
"Vidíš tamhle vzadu ten velký strom? Běž k němu a on rozhodne."
Z jeho slov jsem pochopil, že ještě nemusí být všemu konec. Strach mě připoutává k zemi. Nemohu udělat jediný krok. Říkám si: "Co když teď umřu? Co si tam doma beze mě počnou? Samozřejmě, smrt je přirozená součást života, ale zemřít takhle mladý?" Z očí mi vytryskly slzy. Pomalu se blížím ke stromu osudu. Zastavím se před ním a upřeně na něj zírám. Takový strom jsem ještě v životě neviděl. Jeho kůra vypadá jako lidská pokožka a jeho větve jako lidské ruce. Za okamžik cítím, jak na mě strom stahuje svou větev. Cítím, jako by nahlížel do mé mysli. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, ale když to skončilo, sáhl strom do své koruny. Podává mi neznámý plod. Dále už strom nic nedělal a vrátil se do své pozice. Prohlížel jsem si tu věc a usoudil, že ji mám sníst. Zakousl jsem se a na jazyku ucítil ojedinělou chuť, jakou jsem nikdy předtím necítil. Po chvíli na mě šla dřímota a ulehl jsem do stínu pod strom.

Zdál se mi krátký sen o tom, jak letím nekonečným vesmírem a zdáli na mě někdo volá. Sen se najednou rozplynul a já se pomalu probouzel na posteli. Bolelo mě celé tělo. Nejvíce ze všeho hrudník. Nejprve jsem si všiml otce a matky, kteří se na mě dívali a drželi mě za ruku. Viděl jsem jim na očích takovou radost a nadšení, že jsem se z toho rozbrečel. Chtěl jsem je obejmout, ale když jsem se o to pokoušel, pokaždé mě píchlo v hrudníku. Říkali mi, že jsem měl těžkou nehodu na lyžích a oni měli velké obavy o můj život. Vrzly dveře a přišel doktor. Řekl, že se nic nesmí uspěchat a že bych měl teď spát. Rozloučil jsem se s rodiči a ubíral se ke spánku. Čekal jsem, že zase uvidím černočernou tmu, ale naopak. Viděl jsem svoje kamarády, rodinu a všechny okamžiky, na kterých mi v životě záleží.

V životě člověka jsou nejrůznější překážky, ale jen u některých si lidé uvědomí, pro co mají vlastně žít a jaký má jejich život smysl.