Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byla tma a velké teplo. V dálce se rozsvítilo světlo. Šla jsem za světlem. Zastavila jsem se na louce. Všude kolem létali motýlci a včelky přelétaly z jedné květinky na druhou. V oblacích vyzpěvovali ptáčci a po celém okolí byla cítit vůně květin. Přede mnou stál krásný, všemi barvami zbarvený altánek. A v něm někdo seděl. Když jsem přistoupila blíže, uviděla jsem tam sedět stařenku. Kolem ní pobíhaly šťastné děti, které se honily za motýly. Stařenka měla bílý čepeček, který schovával dlouhé, šedé vlasy. Dlouhé široké šaty zakrývaly její staré tělo a přes záda měla široký pletený plét. Nohy byly holé. Stařenka náhle vstala a přistoupila ke mně. Děti utichly a pozorovaly starou paní opírající se o hůl, jak ke mně přichází. "Šťastnou cestu," řekla a ukázala na dvě cesty. Cesty, které se od sebe velice lišily. Ta na levé straně byla úzka, tmavá a dlouhá, zatímco pravá strana zářila pestrými barvami a všude kolem byl slyšet zpěv ptáčků. Na konci této cesty stála studna a v ní bylo až po okraj lesklé čisté vody. Jelikož bylo parné léto a já se potřebovala napít, rozběhla jsem se na krásnou cestu směrem ke studni. Stařenka na mě ještě něco volala, ale já neslyšela. Náhle se něco stalo. Nikde žádná studna, ani střenka. Objevila se opět ta samá tma, kterou jsem už znala. Někam jsem padala. Daleko, daleko... Bylo mi teplo. Dopadla jsem na tvrdou zem. Slyším hlasy. Někdo mi zvedl hlavu a dává mi napít. Vtom jsem se probudila. Napít mi dávala maminka. Měla jsem vysoké horečky a ošklivý sen. Ale co na mě ta stařenka vlastně volala? To už se asi nikdy nedozvím. Možna mi chtěla pomoci. To sice nevím, ale vím určitě, že toto byla moje nejhorší cesta, po které jsem šla.