Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je pozdě večer, tma jako v pytli a mrzne, až praští. Jdu po takové malé cestičce u lesíka, pokaždé si tím zkracuji cestu, když odcházím z práce. Nikdo kromě mě tudy nechodí, kolegové z podniku ji nazývají Cestou strachu, neboť podle staré legendy tudy prý chodili vězni na nedaleké popraviště. Z blízké věznice nyní udělali firmu Sonda a syn, výrobu automobilů značky Sonda, napodobeninu proslulého vozu Honda. Ale už je to víc jak sto let, co žalář zanikl. V životě jsem tu žádný přízrak nějakého žalářníka nezahlédl, jsou to báchorky, kterým by uvěřilo jen malé děcko. A tak se tudy procházím každý večer, aniž bych si připustil, že by mě mohl zabít nějaký duch...

Tentokráte mi cestička přijde poněkud delší, možná je to větší tmou, nevím, připadá mi to, jako kdybych šel pořád na jednom místě. V myšlenkách mnou nyní proběhla ta povídačka o duchách. Nedovedu si vysvětlit, proč zrovna dnes jsem na to myslel, když jsem si to nikdy tak nebral. Dokonce jsem začínal mít i strach, že mě někdo přepadne nebo snad i zabije. Bylo mi rázem zle, chtěl jsem už domů, pryč z té temnoty, ale cesta stále nebrala konce. Dal jsem se tedy do běhu, abych byl rychlejší. Bylo to však k ničemu. Cesta stále nekončila, ba dokonce mi přišlo, že se prodlužuje. Začínal jsem být nervózní.

Pojednou mě napadlo, že bych si to mohl zkrátit přes lesík, přestože v něm byla ještě větší tma. Jenže v hustém lese jsem neviděl naprosto nic, jako bych měl zavřené oči. Orientoval jsem se mezi stromy po hmatu, což bylo značně obtížné, neboť stromy byly prorostlé houštím a trním. Ruce jsem měl celé popíchané, čas od času pode mnou křupl klacek nebo jsem zaslechl hučení sovy.

Když už se les pomalu blížil ke svému konci, byl jsem nadšený, světla přibývalo a já se mohl lépe orientovat. Jakmile jsem se ale dostal ven, zděsil jsem se! Přede mnou se znovu objevila ona cestička, jako kdybych vůbec nikam nešel! Byl jsem beznadějný, posadil jsem se na kámen a vyčkával rána, až se úplně rozední.
Vyčerpáním z únavné nedokončené cesty jsem po chvíli usnul.

Probral jsem se až za rozbřesku, neočekávaně u zastávky autobusu, kam jsem měl dojít. Po prapodivné noci jsem měl smíšené pocity. Usnul jsem tam, nebo snad tady? Pokud tady, mohl to být jen sen? Jak to vlastně celé bylo? Na tyto otázky jsem si vůbec nedovedl odpovědět.

Každopádně od té doby jsem už nikdy nešel onou Cestou strachu, uvěřil jsem těm báchorkám svých kolegů - ta cesta je opravdu strašidelná! Možná že nějaký ten duch chtěl, abych to konečně už pochopil, proto mě takhle postrašil. Zjistil jsem to v ten okamžik, když jsem pohlédl na ruce - byly celé od trní!