Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zaberu za kliku a už to začíná. Když projdu branou školy, zaplaví mě obrovská úleva po celodenním učení a psychické dřině. Za vraty zahnu doleva a pokračuji rovně na zastávku Chmelnice. Když úspěšně minu žižkovské obchůdky a jiné podniky, na zastávce Spojovací přestoupím na autobus č.109. Během půl hodiny našeho čekání, kdy už mi pomalu vysychá v hrdle a začíná kručet v břiše, jsem nucena sledovat sedmdesátiletého pána, jak právě obědvá nad odpadkovým košem. Zaplať pánbůh, už se blíží autobus. Ve chvíli, kdy se chystám nastoupit, se kolem mě začnou vynořovat různobarevné francouzské hole, které mne pomalu odsunou dva metry od schůdků. Když se po dalších pěti minutách opravdu vtipného představení dostanu do autobusu, všechny sedačky jsou již obsazeny majiteli výše uvedených holí. Proto zůstávám spolu s většinou lidí v produktivním věku stát v přeplněném dopravním prostředku. Ovšem pouze do stanice Pod Táborem! Zde totiž zkouší odolnost autobusu dalších 50 lidí, především cizí národnosti. Následující část cesty strávím ve zkroucené poloze, většinou s nosem v něčím podpaží, či nad 5 let nezutými botami. Trochu mne mrzí, že se všude kolem šíří pachy všeho druhu, přitom žijeme ve století, kdy nikdo smrdět nemusí. Když autobus dorazí do stanice Kolonie, s nadějí, že se dostanu ven, začnu se prodírat ke vchodu. "S DOVOLENÍM," křičím a dychtivě hltám čerstvý vzduch, valící se ze dveří. Venku si velice oddechnu. Nyní nastává lepší, už závěrečná část cesty. Po pár minutách čekání na přechodu dvouproudové silně frekventované silnice konečně přejdu. Bleskově proběhnu kolem hřbitovní zdi, obloukem se vyhnu zbořeništi plného bezdomovců a lehce pozdravím sousedky, trávící mateřskou dovolenou na ulici. S úlevou odemykám domovní dveře. A konečně nastala poslední a nejkrásnější fáze mojí cesty domů. Někdo by spořádaně položil aktovku vedle stolu, najedl se a šel si připravit učení na další den. Ale moje představy jsou jiné. Taška letí do kouta a já VEN!