Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Byl svěží letní den, 12. června 1709. Mně bylo tehdá pouhých dvacet pět let. Byl jsem mlád a pln energie, energie ze mne přímo sršela, ostatně to mi říkala i má pramáti při každém shledání. Dodělal jsem čerstvě vysokou školu a nevěděl, co dělat dál, tak jsem se jen tak poflakoval a užíval si života. Po svém otci, celosvětově proslulém cestovateli, jsem zdědil velký majetek z jeho objevných cest a také vydaných knih. Už jako malý kluk jsem chtěl jít v jeho cestovatelských stopách. Vždy jsem zbožňoval jeho zajímavá a velice poutavá vypravování z dalekých cest. Jeho zážitky byly místy až neuvěřitelné, ale já mu vždy věřil a s otevřenou pusou poslouchal jeho příběhy. I on si přál, aby ze mě byl velký cestovatel. Jak jsem tak vzpomínal na svého otce, rozhodl jsem se, že budu kráčet v jeho šlépějích. Bylo to jako blesk z čistého nebe, neváhal jsem a jednal. Všechen majetek po otci jsem prodal a vybral z banky veškeré úspory. Byl jsem v tu chvíli boháč, ale neměl nic než spousty malých papírků v mé peněžence. Neměl jsem ani pořádnou střechu nad hlavou. Ale již nebylo cesty zpět, ostatně na tu jsem se vydávat stejně nechtěl. Teď už ani nevím, jak se v mé hlavě nakonec zrodil ten poněkud blouznivý nápad, asi že jsem byl tak mlád, životem ještě nepoučen a pln nadějí. Zkrátka a prostě, usmyslel jsem si, že podniknu cestu kolem světa. A nejen to, já se rozhodl, že ji podniknu za méně než sto dní. To se dříve nikomu nepovedlo a já měl být první. Věřil jsem si, i když jsem stál před obrovským úkolem.

Dne 12. března 1710 jsem byl připraven na cestu. Měl jsem nakoupeny zásoby na celých sto padesát dní. O padesát dní více pro případ, že by plán mé cesty nevyšel. Měl jsem spousty konzerv, hromady sušené potravy, hektolitry pitné vody a všelijaké jiné zásoby, ale především jsem koupil tu mou kocábku. Dnes už říkám kocábku, ale v té době to byla jedna z mála lodí, která takovou cestu byla schopna vůbec vykonat. Pojmenoval jsem ji Miriam, po své první a doposud největší lásce. Byla to překrásná a prostorná loď s útulnou kapitánskou kajutou, kde jsem mohl dalekosáhle rozjímat o plánech naší cesty. Také jsem najal třicetičlennou posádku, která se skládala převážně z mých přátel, kteří byli obdobně šílení, ale odhodlaní, jako já.

Tak jsme tedy vypluli z britského přístavního města Dover. Jak už jsem říkal, psal se rok 1710. Nevypluli jsme na východ podél pobřeží jako mnozí mořeplavci před námi, my jsme se vydali s velkým přesvědčením opačným směrem. Podle mnohých to byla sebevražedná cesta, ale my jsme měli svůj vlastní rozum. Prvních pár dní na moři se nestalo nic neobvyklého, pluli jsme pořád tam, kde slunce chodí spát. Až dvacátý třetí den nás zastihla hrozivá bouře. Snažili jsme se ji obeplout, ale museli jsme udržovat kurz na západ. Nezbylo nic, než vplout přímo do bouře. Vpluli jsme do ní a ona nás svou obrovskou silou pohltila. Řeknu vám, takovou hrůzu v očích jsem snad jaktěživ neměl. Trvalo to dlouhé dva dny než bouře zcela ustala a my byli totálně vyčerpáni. Ale to nebylo zdaleka to nejhorší, při bouři jsme přišli o veškeré zásoby pitné vody, všude kolem přitom nic než širý oceán. Zbyl nám pouhý jeden soudek vody, ale na ten nás bylo třicet.

Po dalších dvou dnech na cestě už jsme byli všichni sluncem úplně vyprahlí, neměli jsme ani kapku pitné vody, ale pluli jsme dál, již nebylo cesty zpět. Jediná naše šance byla nalézt ostrov s vodou. To byl však nemožný úkol, poněvadž zdejší oblast nebyla příliš zmapována a my po bouři neznali ani naši polohu. Modlili jsme se v zázrak. Dvacátý šestý den ráno jsme se jen těžce probouzeli, ale když jsme se přece jen probudili, spatřil jsem s ranním rozbřeskem záblesk něčeho v dáli. Jenže ten zase náhle zmizel za obzorem a já ani nevěděl, co jsem vlastně viděl. Neváhali jsme a opět plni energie a nadějí pluli tím směrem. Po půl dni plavby jsme dopluli k okraji pevniny. Vylodili jsme se a okamžitě začali hledat pitnou vodu. Po chvíli hledání jsme ji opravdu našli, byl to dominantní vodopád s průzračně čistou vodou. Neváhali jsme a všichni zaslouženě pili, co nám hrdlo ráčilo, ale ve chvíli nepozornosti nás přepadli jacísi podivní pralesní muži v několikanásobné přesile. Přemohli nás a uvěznili. Po chvíli jsme se na vlastní kůži dověděli, proč nás vlastně zajali. Rozhodli se dát si nás k večeři. Nemohli jsme nic dělat. Brali nás jednoho po druhém, den po dni. Sebrali nám naše zbraně a my byli proti takové přesile úplně bezmocní, jako prasata na porážce. Po pár dnech nás zbylo jen deset. Uvědomoval jsem si, že jsem za to vše jako kapitán zodpovědný já, tak jsem si řekl: "Teď musíš jednat!" Byla to možná poslední příležitost něco udělat a zachránit se. Při další večeři jsem se nechal odvést já. Byla to má poslední příležitost vše napravit a zachránit zbylou posádku. Odešel jsem v poutech s dvěma muži, když vtom jsem zahlédl naše zabavené zbraně. Sebral jsem veškeré zbytky sil, neskutečnou silou přetrhl svá pouta, vysvobodil se z nich a přemohl své dva strážce. V mžiku jsem se zmocnil pistole a skoro bez zamíření vystřelil směrem na jejich náčelníka. Měl jsem pouhou jednu kulku, hlavou mi proběhlo tisíce myšlenek. Zasáhl jsem přímo do černého, náčelník padl k zemi a když zbylí lidojedi uviděli, jakou mám ve svých rukou mocnou zbraň, rozutekli se do všech stran. Poté jsem vysvobodil zbylou část posádky. Pobrali jsme co nejvíce jídla a vydali se nejkratší cestou k lodi. Po cestě jsme ještě nabrali nezbytné zásoby pitné vody na návrat do Anglie. Nalodili jsme se na Miriam a okamžitě vypluli směr východ. Při pohledu ze zádi lodi nás všechny mrazilo v zádech, chtěli jsme co nejrychleji opustit toto hrůzyplné místo a vymazat jej ze svých vzpomínek. Bylo to jako zlý sen, ale kéž by to byl jen sen. Na cestě domů nás už nepotkaly žádné strasti. Dopluli jsme bezpečně zpět do Doveru. Vrátilo se nás však pouhých deset.

Při vzpomínkách na tento příběh mi dodnes celým tělem běhá mráz. Ještě teď si vyčítám tuto nesmyslnou cestu a zbytečnou smrt dvaceti mých můžu. Byla to má první a zároveň poslední cesta, kterou jsem kdy podnikl. Nechtěl jsem už zažít tu situaci, kdy musím malé holčičce vysvětlovat, že její tatínek už se domů nikdy nevrátí. Jako můj otec už asi nikdy nebudu. Promiň tati.