Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jedné prázdninové noci se Lucie vydala se svými přáteli na diskotéku, kde ještě nikdy nebyli. Cesta nebyla nijak dlouhá, za necelou půl hodinku už stáli před onou stavbou. Budova se na první pohled zdála malá, ale jakmile vstoupili dovnitř, překvapil je velký sál se spoustou tančících diskodravců, z repráků se linula hlasitá hudba nejnovějších hitů. Rozhlíželi se po volném stolu, kde by se mohli usadit. Luciin pohled upoutal tmavovlasý kluk s dokonalým úsměvem. Šťouchla loktem do karamádky: "Podívej ten kluk, není nádherný?" "Hm, celkem ujde," odpověděla kamarádka na její dotaz. Našli volný stůl, odložili své věci a šli tancovat. Lucie stále hledala hnědovlasého kluka, co jí tolik okouzlil. Tu ji někdo oslovil. Otočila se a s údivem hleděla do pomněnkových očích hledaného kluka. "Ahoj, já jsem Martin," představil se. "Lucie," odpověděla. Vzájemně si podali ruku. Celý večer Lucie strávila v Martinově přítomnosti. Čas neúprosně letěl, poslední polibek, obejmutí a jeho silueta stojící na parkovišti zmizela v dáli. Ještě v autě se Lucie svěřila přítelkyni: "Je to láska na první pohled, dokonce jsem si vyměnili i telefonní čísla. Slíbil, že za mnou přijede." "Myslíš, že to tak cítí i on? Třeba se chtěl jen pobavit. Být tebou nedělám si velké naděje," namítla na to Markéta. "Proč nechceš, abych byla šťastná? Tobě se nelíbí?" "Jen tě nechci vidět trpět. Promiň," omluvila se.
Dny plynuly, Lucie byla stále šťastnější. Martin se k ní choval jako k princezně, až jednou se cosi změnilo. Martin nepřišel na smluvenou schůzku. Lucka čekala přes hodinu, rozhlížela se, ale její princ nikde. Vytočila telefonní číslo. "Ahoj lásko," ozval se hlas na druhé straně mobilu. "Kde jsi? Čekám tu na tebe přes hodinu. Měli jsme se sejít, vzpomínáš?" spustila Lucie na Martina. "Omlouvám se, měl jsem hodně práce, navíc mamka potřebovala odvést do města. Moc mě to mrzí. Zlobíš se moc? A jak si se dnes měla?" změnil Martin téma hovoru. K danému problému se již více nevrátili. Lucie nad tím však stále musela přemýšlet. Přišlo jí to divné. Přesto se rozhodla uvěřit mu. Říkala si, že nikdo není dokonalý.
Avšak netrvalo dlouho a situace se opakovala. Opět už přes hodinu čeká Lucie na svou lásku, která se někde toulá. Tentokrát se však rozhodne jít k němu domů. To ale neměla dělat.
Cestou ji napadá spousta důvodů, proč nepřišel, snaží se ho omlouvat. Přichází k domu, kde její láska bydlí. To, co spatří, by ji ani vesnu nenapadlo. Její Martin drží v náručí blonďatou dívku a vášnivě ji líbá. Už ví, proč minule nepřišel, byl s ní. Je jí to více než jasné. Bolest, co cítí, je podobná noži zabodnutému přímo do jejího srdce. Z očí jí vytéká říčka slaných perel. Žaludek je jako na vodě. Kolena se podlamují čím dál víc. Sebere poslední síly, vyjde ze stínu, v němž až do teď stála a míří přímo k oné dvojici. Nedokáže nic říct, jen se na ně nechápavě dívá. V očích smutek, zlost a bolest. Naposledy mu hledí do očí, jakoby hledala vysvětlení. Martin jen dodá: "Odpusť, nechtěl jsem ti ublížit." Lucie odchází.
Sedí doma, v hlavě spousta vzpomínek, do detailu si vybavuje jeho tvář, rty, které líbaly ty její. Duše bolí, svět se s ní točí, ruce se třesou, hlas se chvěje, tak radši ani nemluví. Vlastně neví, co by měla říct. Má v sobě prázdno, které ještě nikdy nepoznala. Naletěla mu, byla natolik zaslepená láskou, že mu věřila vše, co jí řekl. Nikdy nepochybovala o jeho slovech. Teď si není jistá, zda někdy mluvil pravdu. Ani to, zda mu dokáže ještě věřit. V tuto chvíli si připadá jako hlupák. Zklamal ji ten, koho považovala za svou osudovou lásku. Přemýšlí, pláče, až úplně vyčerpaná usne s touhou probudit se a říct si, že to vše byl jen zlý sen.