Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Probudil mě budík. Měla jsem volno, proto jsem se v pátek rozhodla navštívit svoji nejlepší kamarádku, která se přestěhovala na druhou stranu republiky. Slíbila jsem jí, že se za ní přijedu podívat a navíc jsem takový menší cestovatel a ráda poznávám nová místa, ale když jsem nastupovala do vlaku, neměla jsem ani potuchy, co mě čeká, ba co víc, ani ve snu by mě nenapadlo něco takového, co jsem měla zažít. To kdybych věděla, tak asi raději zůstanu doma.
Měl to být docela dlouhý výlet (v jistém smyslu taky byl). Začínal v Olomouci, kde bydlím a končil v Ml. Boleslavi, což měl být můj cíl cesty. Měla jsem velice výhodné vlakové a autobusové spojení. Musela jsem přestupovat pouze jednou, a to v Brně na autobus směřující do Prahy. A ani jsem tam nemusela čekat příliš dlouho. Autobus odjížděl v osm hodin ráno a do Prahy měl dorazit o 4 hodiny později, kde bych nasedla na autobus směřující do města automobilů.
Už po dnešním ránu, kdy jsem čekala na autobus MHD, který by mě měl odvézt na vlakové nádraží, jsem věděla, že to bude den, na který se budu chtít snažit zapomenout. Po nekonečné době, kdy se pokaždé, když čekám na autobus či vlak, nervuji, zda vůbec dorazí, takovým způsobem, že si z toho brzy musím přivodit vředy, přeci jen přijede. Nahážu kováky do automatu a stisknu tlačítko. Jenže ať mačkám jak mačkám, lístek nechce vyjet. Řidič trpělivě čekal do té doby, než jsem mu položila otázku, zda s tím krámem něco není. Leč on mi pravil, že počínaje dnešním dnem, je jízdné o korunu dražší a aby toho nebylo málo, pokračoval v odpovědi: Že bych to měla vědět, když jezdím každý den MHD, kde jsou letáky, kterými autobus doslova přetéká, velké jako kráva. Co jsem mu na to měla říct? Vylovila jsem korunu, kterou jsem ale v duchu chtěla místo do automatu, strčit řidičovi úplně někam jinam! Na nádraží jsem vystoupila mezi prvními a hnala se na stanoviště s číslem 5, odkud jezdím za babičkou do Kralovic a náhodou i z tohoto čísla jezdí autobus do Prahy. Když dorazím na zástavku, kam se ženu vždy tak brzo, abych nebyla až někde na konci dlouhé fronty, která mě ale naštěstí dnes vůbec nečeká. Dalších deset minut čekám a čekám, ale autobus nikde. Z jiných stanovišť už spousta jiných autobusů odjela, ale ten můj ještě jaksi ani nedorazil.
Pomalu se mě začíná zmocňovat stres a nervozita, zda vůbec má v úmyslu přijet. Po dvaceti minutách zpoždění, nakonec dorazí. Mé srdce, které bylo doteď v krku kvůli nervozitě, přestane tak vyvádět, když řidič autobusu zakormidluje do naší kóje s číslem 5. Autobus asi pro šedesát lidí zastaví přímo u mě, a když se rozhlédnu kolem sebe, stojí u mne pouze jedna holka a jedna starší paní.
Při nastupování se podívám do autobusu a zjistím, ze je takřka prázdný, pokud nepočítám čtyři lidi (včetně řidiče)! Jak je to možné, že tu není tolik lidí. Tak to mi hlava nebere, kroutím hlavou.
Řidič autobusu je mladý Slovák, tudíž co nejdéle zdržuje s prodejem lístku, aby si mě mohl prohlédnout, a to i přesto, že má další čtvrt hodinu zpoždění. Namačkává něco na svých tlačítkách a když zjistí ze mu vyjede úplně jiný lístek z jiného města do jiného, tak ho zmačká a snaží se vytisknout nový. Moje první otázka byla tedy zodpovězena. Nedivím se, že mu trvalo tak dlouho přijet, když ani neví, jak se s tím zachází. Nakonec si od něj vezmu lístek, který je asi popáté nový, vrazím mu peníze do ruky, nechám si vrátit a poté, co si kecnu na první volnou sedačku, podívám se na jízdenku.
Nad zjištěním, že jedeme Z Plzne do Berouna, obrátím jen oči v sloup a nechám se překvapit, jestli vůbec do tý Prahy dojede.
Jelikož je časné ranní vstávání pro mě do jisté míry únavné, rozhodla jsem se dohnat spánkový deficit alespoň v době, kdy jsme z Brna vyjeli po další čtvrt hodině. Nevím jak dlouho jsem spala, ale zdálo se mi, že už bychom mohli být kousek od Prahy. No hurá, to za další dvě hodiny už budu u své kamarádky. No jo, ale to kdybych věděla, tak tam raději dojdu pěšky, protože jakmile vysadil tu holku, co nastupovala se mnou v Brně, tak místo aby zahnul doleva a po pár metrech sjel na dálnici, pokračoval stále rovně a jaksi jsme se ocitli my, "všichni cestující", v nějakých vesnicích, které snad ani nepamatují, že by tam někdy zavítal nějaký autobus, neboť tam ani neměli zastávky!
Panebože, kde to jsme? Vrtalo mi hlavou. K tomu všemu se na mě ten Slovák usmál a otočil na mě dozadu, aniž by přitom sledoval silnici před sebou, a rozpačitě mi položil otázku, kterou mě úplně odzbrojil: "Slečno, nevíte, kudy se jede do Prahy?"
Vytřeštila jsem na něj oči a málem padla do mdlob, když jsem to slyšela. Naštěstí ta starší paní, co stála na zastávce se mnou, byla tak ochotná, že mladému řidiči nejdříve vyhubovala, kudy to jede, protože takhle ke své rodině přijede až po víkendu, a pak mu mile ráda ukázala, kudy má jet. Vyloupli jsme se někde v Horních Počernicích, odkud už naštěstí sám trefil na Černý Most. Ani nevíte, jak jsem byla ráda, že tahle cesta skončila jenom po šesti hodinách jízdy! Na Čerňáku jsem vystoupila a utíkala ke stanovišti, kde už čekal autobus, který jel do Ml. Boleslavi. V duchu jsem si říkala, že by bylo vůbec nejlepší se vrátit a jet domů. Tenhle nápad jsem hned zavrhla, co kdyby jel zase ten samý řidič, a nastoupila do dalšího autobusu, abych nakonec dosáhla svého cíle. Sedla jsem si a unavená z nervů hned zavřela oči a spala. "Crrrrrrr!" Najednou jsem uslyšela zvonění. Otevřela jsem oči a rozhlédla se, kde to jsem. Trvalo mi jen chvíli, než jsem zjistila, že ležím ve svém pokoji a ve své posteli. Došlo mi, že to byl jen sen a zvonící budík jsem zacvakla. Ať už ve snu či ve skutečnosti, člověk cestuje, aby poznal, kde je domov... V tu chvíli jsem se rozhodla: Dneska nikam nejedu.