Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už z vlaku vidím veliký bílý kopec s mihotajícími se postavičkami. Uznale hvízdnu a v samém úžasu málem zapomenu vystoupit. Na nohy obouvám čerstvě zakoupené snowboardové boty s bílými proužky a snažím se v sedě navléct prkno. Na vleku ujíždím realitě, cítím sněhové vločky dopadající na mou zmrzlou tvář. Lidé se chovají jako loutky podléhající zimním hrátkám. Stromy kolem tvoří hradby obalené vatou a počasí slibuje další pocukrování. I když párkrát málem spadnu, přesto jsem sportovní atmosférou ohromena.

Nahoře se vyháknu z kotvy a doufám, že od ostatních nadšenců odkoukám, "jak se to dělá". Nejprve párkrát spadnu a v duchu si zanadávám, proč mě právě tenhle sport lákal, ale nakonec usoudím, že nejsem až takové kopyto. Později zjišťuji, že základní chyba je v postoji a špatném sklonu vázání. Poprosím zkušenějšího snowboardistu o radu. Ochotně mi pomůže, dokonce se nabídne k službám výuky. Mého zachránce si velice dobře prohlížím. Na sobě má černou kombinézu se žlutým lemováním a ve stejných barvách vlastní i prkno, vázání, boty, dokonce čepici a brýle. Tipuji mu 23 let a velmi dobré zkušenosti na sněhu.

Po vyčerpávajícím odpoledni sedíme v místní útulné hospůdce a dozvídáme se o sobě více. Honza je pravým Ostravákem, který miluje Baník a dobré pivo. Pochlubím se svými úspěchy ve standardních tancích a dostanu pochvalu za krásný úsměv a nebesky modré oči. Stále se odhodlávám pozvat nového kamaráda na večeři. Odmítne mě se slovy, že večer už musí s přáteli na párty na horské chatě Sedlině nedaleko odtud. Rozloučí se se mnou lehkým stisknutím ruky a odchází. Sleduju ho ještě chvíli z okna. Na nebi se začínají tvořit naducané mraky a vypadá to na pořádný "slejvák", pomyslím si. Vychutnám si posledních pár doušků teplého čaje. Venku se zatáhlo a kapičky vody bubnují na okenní tabule. Při pohledu na hodinky málem omdlím. Za pár minut jede autobus a přitom nevím, kde je zastávka. Ve spěchu si nestihnu obléct ani bundu, sotva seberu prkno a peláším.

Sjezdovka je krásně osvětlená a začíná večerní lyžování. Po ulici se rozsvěcují lampy. Pamatuju si, že cesta vedla okolo hospůdky doleva a potom vpravo kolem starého domu s oprýskanou omítkou. Naproti je pár stromů, lávka a malý potůček. Tam se zastavím. Snowboard mi klouže po rukách, snažím se obléct bundu, protože prší stále víc. Vlasy mám mokré a tváře promrzlé. Nešikovně se zapínám, batoh držím koleny u sebe a najednou cítím, jak ztrácím kontrolu nad prknem a ono sklouzává níž a níž... Neohrabaně se pro něj natahuju, ale prkno padá pod lávku a drží o jakýsi rezavý drát. Rukou se přidržuji dřevěného zábradlí. Ještě kousek, říkám si. V té chvíli mi noha podklouzne a já cítím studenou sprchu. Ledová voda mě promočí na kost. Vypotácím se i s tím dřevěným nešťastníkem. Jsem mokrá, špinavá, unavená, bez naděje dostat se domů. V botech mám mokro a nohy necítím.

Nezbývá mi, než se vrátit do hospody. Naděje zmizí, jakmile spatřím zhaslý domeček a nikde ani živáčka. Zklamaně se posadím na zábradlí a rozbřečím se. Co mám teď dělat? Jak se dostanu domů? Vyčerpaná sleduju padající kapky. Na nic jiného se nezmůžu. Chvíle si zpříjemňuji dnešním seznámením. Do očí mě šlehne síla reflektorů. Auto? Zastaví kousek ode mne. V tu chvíli poznám černou kombinézu. Honza se na mě podívá vyděšeně a okamžitě mě odvádí do teplého vozu. Podlamují se mi kolena, nevím jestli z vyčerpání nebo z něj. Odveze mě k rodinnému domku, kde bydlí s rodiči a babičkou. Převléknu se a nezapomenu se zeptat, jak to že se vrátil. "Zapomněl jsem se zeptat, jestli bys nešla se mnou." Usměje se. Jeho pohled je hřejivý a upřímný. Večer strávíme u krbu s velkým hrníčkem čaje. "A co párty?" Neodpoví. Tahle chvíle je mnohem důležitější...