Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

To jsem se takhle jednoho dne probudil, sluníčko už krásně hřálo, motýlci poletovali po louce, a tak já, abych nebyl s tou nádherou pozadu, nemeškal jsem a vylétl z pelíšku. Chvilku jen tak chytal lelky a užíval si krásného slunného rána; po krátkém čase jsem se začal vznášet k obláčkům. Vesele jsem si létal po lese, náramně jsem si bzučel radostí a když jsem se té nádhery vynadíval, řekl jsem si, že zajdu za starým panem Mátou k Pampeliškové louce.
Slimák, starý pan Máta, s velikým zalíbením často polehává na pařezu na Pampeliškové louce, kde den co den vypráví žížalám podivuhodné zážitky ze svých každodenních cest. Starý pan Máta je celý šedivý, mluví nespisovnou češtinou a děsně všechno prožívá, protože často brečí a strašlivě křičí a to je ho pak náramně slyšet po celé Pampeliškové louce. Starý pan Máta si také často a rád své příhody přibarvuje, ale to není divu, když je celý šedivý...
No a jak si tak letím za tím starým panem Mátou, oči obrácené k nebi, pozorujíc bílé obláčky a divoké kachny, které letí jen několik set čmeláčích kilometrů nade mnou, co se nestane. Přede mnou stojí strom! To se většinou v lese stává, to je pravda, ano,... Jenže já ho na rozdíl od kachen neviděl. A ty divoké potvory mě ani nevarují, tak málo jsou kamarádské. Vskutku jsem to při té mé rychlosti "napálil" přímo do toho kaštanu, co má tak velké listy, že se do nich zabalí i 86 slimáků, jako je starý pan Máta. Jenomže ono se řekne: "Kůra!" Ale ne kůra, ne tma před očima, nýbrž suk. Přesněji řečeno dříve to suk určitě byl, nyní z něj zbyla jenom díra, která mě zavedla do jiného světa. A tak jsem byl uprostřed kmene takového stromu, který má tak velké listy, že se do nich zabalí i 86 slimáků, jako je starý pan Máta. Byl jsem uvnitř, jen já a tma, ta tam se mnou byla taky. V tu chvíli jsem začal létat jako splašené saranče a nemohl jsem najít cestu zpátky. Asi tak po hodině bláznivého létání spatřím světlo, ano světlo, světlo zvenčí. Rychle pádím za ním, tma je za mnou dál a dál, tu jsem tam nechal, však si zvykne. S nadějí v očích a se štěstím v srdci se blížím ke světlu, opravdu jsem celý šťastný - zobák!!! Ano zobák, a to dlouhý, tenký, zákeřný zobák Péťi Datla. Péťa Datel, velký lékař, také badatel strčil zobák do mé šance na návrat domů. Péťa Datel, velký lékař, také badatel asi nemá moc dobré vychování, protože jinak by nestrkal nos do cizích věcí. A aby toho nebylo málo, Péťa Datel začal pracovat. Klepal zobákem, div mě neuklepal k smrti. Jak já rozzuřený, jak já bručel. To mi však nebylo nic platné. Vyhýbal jsem se tvrdému zobáku dokud jsem měl sílu. Za nějakou chvíli jsem vyčerpáním přestal cítit křidélka a spadl jsem jako jablko ze stromu až úplně dolů, kousek od kořenů, kde jsem hodnou chvíli jen ležel. Já a ještě mě dohnala moje věrná kamarádka tma. Pořádně jsem se začal bát, až jsem ze strachu usnul. Najednou jsem byl králem všech zvířat do velikosti myší a zrovna jsem se ženil s včelí královnou. Taková obrovská slavnost a toho medu! Ale v tom jsem otevřel oči; my čmeláčci je totiž na rozdíl od hadů zavíráme, ale teď váhám, protože jsem spícího hada ještě nikdy nepozoroval. Nicméně jakmile jsem se vzbudil, to mohl být právě čas k obědu - jenže oběd nikde. Jen já, já a moje věrná kamarádka tma. Ale ne! Nebyli jsme sami tak jako předtím. Všude byli mravenci a velcí! A oranžoví! Nejdříve jsem si myslel, že to bude můj konec, ale oni si mě vůbec, ale vůbec nevšímali. Řekl bych, že si dole budují celé takové podzemní město, tak moc byli pracovití. Chvíli jsem je pozoroval a pak jsem si řekl, že je čas jít domů. Vylétl jsem nahoru ven na světlo přes díru ze suku, kterou jsem nyní bezpečně poznal, protože Péťa Datel byl už pryč. A to jsem byl tuze rád.
Když jsem tedy vyletěl z toho velkého stromu, co má tak velké listy, že se do nich zabalí i 86 slimáků, jako je starý pan Máta, lehl jsem si na jednu pampelišku a vůbec nic jsem nevnímal. Jen jsem byl rád, že jsem zase na svobodě a že je zase ten krásný den. Byl jsem ale velice unavený a ještě jsem se snažil na chvíli usnout, když v tom najednou slyším: ,,Jasná věc Ty mede, to bylo hustý hopsat si ve dvanáct večer pro kostkovej cukr..." Já hlava děravá! Málem bych zapomněl na starého pana Mátu. Rychle mu to vše poletím říct možná, že si taky něco přimyslím...