Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo to včera. Procházely jsme se po louce a hledaly útulné místo na ukotvení našich stanů. S holkami jsme totiž jely na letní prázdninový výlet, abychom tam oslavily přistoupení naší nové kamarádky Gábiny k nám na školu.

Po dlouhé a úmorné cestě jsme se konečně na vytoužené místo dostaly. Rozestavěly jsme si stany do kruhu a uprostřed si rozdělaly oheň. Byla obrovská zábava, vyprávěly jsme si strašidelné příběhy, historky a vtipy.
Uběhlo pár hodin a my začaly poslouchat podvečerní ticho a klid. Během pár následujících minut se mezi stromy prodral hlasitý vítr, vlétl na louku a nemilosrdně udeřil do našich stanů.
"To nevypadá dobře, holky!" vykřikla Míša a okamžitě jsme se rozběhly k našim stanům.

Místo toho, aby se vítr trochu uklidnil a nechal nás vydechnout, začal fučet ještě víc. Se stany to strašlivě mávalo a některé kolíky se uvolňovaly.
"Jestli to takhle půjde dál, ty stany neudržíme!" křičela Denisa a slzy se jí draly do očí, protože její stan se právě začínal bortit.

Vítr skučel jak tygr při honbě za potravou a byl stále silnější. Denisin stan definitivně odpadl a odlétl pryč, v zástupu za ním následovaly i ostatní - Míšin, Nikolin a Gabčin, tedy kromě mého. Volala jsem na holky, ať se jdou schovat ke mně, že se do mého stanu všechny vejdou, ale asi mě neslyšely a běžely neznámo kam.

Zůstala jsem na louce sama ve svém velkém, ještě novotou vonícím stanu. Znáte ten pocit, když máte krásnou, docela drahou věc, kterou jste si dlouho přáli, sami si na ni dlouho šetřili a jste na ni patřičně pyšní. Proto teď sedím uvnitř stanu, vítr se do něj prudce opírá, takže pečlivě hlídám všechny jeho rohy a konstrukci a modlím se, aby se mu nic nestalo. Věřím, že mě ochrání a nenechá mne ve štychu jako moje drahé kamarádky.

"Křup!"
Kotvící lanko mého stanu povolilo pod silným náporem větru a jeden kolík opustil místo v zemi. Se stanem to okamžitě začalo lomcovat dvojnásob silněji, tyče se prudce ohýbaly. Křičela jsem z plných plic, bála jsem se.
"Prásk!"
Kus větve utržené z nedalekého stromu narazil do mého obydlí, které se strašlivě otřáslo. Vytrhly se další dva hliníkové kolíky. Plachta vyletěla nahoru a vlála tam jako prapor. Bála jsem se, že mi uletí, tak jsem ji co nejrychleji chytla a držela ji u země. Celá konstrukce stanu se hýbala, stan se nakláněl na stranu při prudkých nárazech větru. Vytrhávaly se další a další kolíky a situace začínala být kritická. Zkusila jsem rozepnout zip a vylézt ven připevnit kolíky. Byla jsem úplně bosa, ale to mi v tuhle chvíli bylo jedno. Našla jsem však jen dva kolíky, ostatní asi někam odlítly. Navíc jsem zjistila, že ta větev mi při nárazu trochu poškodila celtu stanu. Musela jsem větev odstranit, protože se tak nešikovně zaklesla do stanu, že hrozilo nebezpečí, že při dalších prudkých poryvech větru celtu dále poškodí.

Než jsem si poradila s tou velkou větví, stan už přišel skoro o všechny kolíky. Teď už visel doslova jen na vlásku. Zase jsem honem připevnila pár kolíků, které jsem u stanu našla, vlezla si dovnitř a přemisťovala svou lehkou váhu z jednoho konce na druhý, abych vyvažovala strany vytrhnutých kolíků. Taky už mi začínala být trochu zima, i když vítr nebyl nijak studený, jenže já byla bosa jen v lehkém tílku a kraťasech. Připadala jsem si jako námořník v neovladatelné lodi na rozbouřeném moři.

"Fíí..."
To je hrůza, pomyslela jsem si, když jsem uslyšela strašné zaburácení větru a lámání vzrostlých stromů. Téměř ve stejném okamžiku předsíňka stanu s velkými okénky povolila, přeletěla stan a obrovský náraz větru úplně ohnul konstrukci mého velkého stanu. To už jedna z tyčí nevydržela, oddělila se z konstrukce a spolu s vichrem udělala do stanu díru ve velikosti sloního chobotu. Zoufale jsem nadávala na vítr, který si bez jakéhokoli dovolení dělal s mým nebohým stanem, co chtěl. Stan držela pohromadě jen má nevelká váha a tkaničky z mých bot, jimiž jsem v něm přivázala část roztrhané plachty k tyčím. Přitom jsem plakala při pohledu na svůj poničený, proděravělý stan, který jsem ještě před hodinkou považovala za nezničitelný a nejkrásnější na světě.

Netrvalo dlouho, přišel další devastující náraz, stan se celý zdeformoval, v konstrukci zapraskalo, ta se začala kompletně rozkládat, plachta se protrhla nejprve na jedné, pak i na druhé straně a stan se se mnou začal kutálet po louce. Mé boty, zbavené tkaniček, hozené jen tak ve stanu, opustily své místo a ztratily se v živlu větru. Z rozpadajícího se stanu postupně mizely další a další věci, jen já jsem zapletená ve spacáku, karimatce a několika kouscích oblečení odevzdaně čekala, až to všechno skončí.

Asi po deseti minutách začal vítr slábnout, až ustal docela. Z mého stanu nezbylo nic než cáry látky a pár rozlámaných tyček. Seděla jsem uprostřed louky jak uzlíček neštěstí a čekala, až se najde někdo, kdo mi pomůže. Naštěstí se brzy objevily mé kamarádky, které se mě vydaly hledat, jen co vítr utichl, a tak jsem jim ubrečená podrobně líčila, co se stalo a pořád dokola opakovala, že už nemám svůj krásný velký stan.

Holky se zachovaly fantasticky. Když jsem za pár týdnů měla narozeniny, přinesly mi dárek. Koupily mi nový velký stan, skoro stejný, o jaký jsem přišla, abychom prý mohly společně zase vyrazit za dobrodružstvím.