Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jmenuji se Erich Kaisser a jsem voják v Hansenově dělostřeleckém pluku SS. Už od mládí jsem miloval děla, třebas i pruská či anglická, zkrátka vše, co střílelo dělové koule. Děla se přeci od Napoleonských válek moc nezměnila, stále se musela uvnitř čistit i nadále jsme si museli při výstřelu zacpat uši, abychom neohluchli. Právě tato záliba mě přivedla do armády. Já jsem byl původně přidělen k Wehrmachtu, ale protože můj otec je důstojník SS, přimluvil se za mne u SS-Obersturmführera Hansena. Já byl původně rád, že jsem u SS, protože dostávali více jídla než Wehrmacht a měli i více volného času. Jenže poté jsem postupně začal chápat podstatu Waffen-SS.

Bylo zrovna léto 1939, když jsme cvičili nedaleko Münsterlageru ve Vestfálsku. SS-Verfügungstruppe, kterému jsme zkráceně říkali SS-VT, v překladu pohotovostní jednotky SS, patřil k prvním vzniklým útvarům samotného SS.
Při výcviku jsme měli k dispozici 10,5centimetrovou lehkou polní houfnici. Její obsluha byla náročná, především časově, museli jsme odstranit nálož, znovu nabít a vystřelit během necelé minuty. Abychom skutečně věděli, jak si na tom vedeme, rozdělili nás na dva týmy, jedni měli na přilbě červenou pásku, druzí žlutou. Jestliže jeden tým byl rychlejší než ten druhý, musela poražená skupina znovu cvičit, zatímco vítězové si chvíli odpočinuli.
Ze začátku to bylo složité, byl jsem v prohrávajícím týmu, a tak jsem se skutečně nadřel, postupně jsme počali vyhrávat, leč pak znovu opět prohrávat. Za našimi zády stál poddůstojník s bílou páskou na čepici i na lokti, ten mne ze všeho nejvíce znervózňoval, čekal jsem, až nám vytkne nějakou chybu, naštěstí zatím mlčel. Avšak nejvíce mě pobuřovalo místo výcviku, prázdná louka bez stromu i bez keře, bál jsem se, aby to nebylo takové i v boji, poněvadž to bychom byli velmi snadný cíl. Poddůstojník nás utěšoval, že je tomu tak jen při výcviku, jestli nastane skutečný boj, budeme se zpravidla pohybovat na zalesněné ploše na kopci, bude-li to možné.

Po výcviku jsme se vraceli do kasáren v Münsterlageru, kde jsme si mohli konečně odpočinout a zároveň se podávala večeře, obědy jsme jedli při přestávce během výcviku ze svých polních misek. K večeři obvykle bývala polévka s chlebem, většinou jsme mívali nudlovou s kousky kuřecího masa, k obědu jsme pojídali naopak často guláš s chlebem nebo brambory s masem a nakonec k snídani nám podávali mazaný chléb, někdy býval s medem, jindy s marmeládou. Na jídlo jsem si tedy opravdu nemohl stěžovat. Nejvíce mne štvala propagace, všude byla svastika či dva blesky, na příborech jsme měli znak SS, na spodní části talíře znak německého orla a na zdech kolem visely propagandistické plakáty.

Noc jsem vůbec neřešil, každý den jsem usnul jako špalek, poněvadž celodenní výcvik byl vskutku vyčerpávající. Cvičili jsme totiž každý den, dokonce i o nedělích. Hansen nám pak při jednom projevu řekl, že dokud nebude válka, neodpočineme si nikdy, což jsem nechápal, vždyť ve válce se bude bojovat naživo, bude to přeci mnohem náročnější než samotný výcvik.

V dalších dnech se potvrdili Hansenova slova, válka skutečně přišla! 1. září 1939 vnikla naše vojska na území Polska, v den, kdy školáci chodí do škol...

Náš pluk dorazil do Polska 7. září 1939, kde měl za úkol krýt naši pěchotu a zajistit jim volný postup. Přes hlaveň jsme si akorát přehodili zelené větve a keř s bobulemi, vedle nás stáli pouze dva stromy, jinak tu byl volný terén, sice nám to pomáhalo zepředu, ale zezadu jsme neměli žádné krytí, nepřítel nás tak mohl lehce zasáhnout. S dělem jsme se postupně přesunovali blíže k Varšavě, projížděli jsme jen přírodou, ale z dálky jsme viděli shořelé vesnice, mrtvá těla polských obránců ležela v příkopech, německé vojáky táhly jednotky s sebou. Bylo to kruté, vzhledem mému působené v SS jsem viděl mrtvého poprvé. Všiml jsem si, že po smrti se z lidí stanou zrůdy vypadající jako figuríny. Jeden z nás se z toho pozvracel, jiný zase brečel, bylo to otřesné.

V říjnu jsme dorazili do Varšavy, přesně 5. října 1939, v ten den se právě Německo zmocnilo Polska, ve Varšavě proto probíhaly oslavy na Staroměstském náměstí. Město bylo rozbombardováno, mnoho budov nevydrželo, kousky domů ležely na chodnících, pod sutinami jsme mnohokrát zahlédli ruku nebo nohu, přesto se však oslavovalo, pilo i jedlo se, dokonce i tancovalo, ke všemu hrála německá dechová hudba. Pochopitelně slavili jen němečtí vojáci, polští občané byli odváděni na práce, avšak ti, co nahlas vyslovili pozdrav "Sieg heil!" či "Heil Hitler!" mohli klidně oslavovat s vojáky. Mnozí museli zradit, aby přežili, museli kolaborovat, jiná možnost tehdy nebyla. Naštěstí nám nastal dlouhý odpočinek, dělostřelectvo zatím nikdo nepotřeboval, pár měsíců jsme měli volno. Díky tomu jsem mohl poznat krásy hlavního města Polska, i když po náletech Luftwaffe toho bylo opravdu málo co obdivovat. Nejvíce se mi líbil královský hrad, byl asi nejméně poničený ze všech historických budov ve městě, pak jsem obdivoval i katedrálu sv. Jana a Velké divadlo, trochu mi to připomínalo smíšeninu s Reichstagem a Braniborskou bránou.

18. května 1940 jsme museli opustit Varšavu, abychom o dva dny později přijeli k pobřeží kanálu La Manche, západně od Abbeville, k ústí řeky Sommy. K obraně pozice jsme získali protitankový kanon Pak 35/36 ráže 3,7 cm, aby odrážel britské, francouzské i belgické útoky. Přestože jsme byli v početní převaze, Spojenci nám způsobili těžké ztráty jak v technice, tak i na životech. Z naší pětičlenné osádky zemřel jeden voják, což bylo v poměru ostatních osádek děl štěstí, ale přesto nás to velice zarmoutilo. Byl to právě ten, který se v Polsku tak ošklivě pozvracel, nyní ležel s prostřelenou helmou na bahnité zemi, neměli jsme věru čas ho ani pohřbít, velení nám totiž dalo rozkaz opustit pozice a zajistit pomoc Leibstandarte při dobytí kopce Wattenberg. Při přesunu na nás ovšem zaútočilo RAF...

Naše dělo bylo taženo koňmi, kteří se ihned při výbuchu splašili, nechápali jsme, proč nám nedali nákladní vozy, jako by snad šetřili. Žádná puma nás nezasáhla, bohužel koně si to namířili přímo k příkopu, takže jsme sice byli zachráněni, ale dělo bylo totálně na maděru. Jeden z nás si při pádu zlomil nohu, já jsem ho osobně ošetřil, místo dlahy jsem mu musel dát větev, kterou jsem ovázal svojí šálou. Koně byli už dávno pryč, takže jakmile jsme vyšli z příkopu, museli jsme jít po svých, zraněný voják pokulhával, nevypadalo to s námi dobře.
Šli jsme po písčité silnici, každým krokem se zvedl prach, v ruce jsme měli připravené nabité zbraně, rozhlížel jsem se do stran, jestli nás někdo nesleduje, náhle se však ozval výstřel. Všichni jsme spadli na zem, namířili zbraní před sebe, čekali, až se něco objeví, po chvíli z keře vyšel muž, už jsem chtěl vystřelit, ale pak jsem rozpoznal uniformu SS. Za ním se poté objevili další němečtí vojáci. Vstali jsme a šli jsme jim naproti. Důstojník se nám představil jako SS-Obersturmführer Kleitzmann z 3. praporu Leibstandarte, jenž také mířil na Wattenberg. Ošetřili nás, poskytli nám jídlo i pití a přidělili nám protiletadlový čtyřkanón Flakvierling 38 ráže 2 cm, poté jsme pokračovali směrem k městu Watten, dokud nás u Bollezelle nezastavili Britové.

Část praporu se stáhla do místního lesa, mezi nimi jsme byli i my. 26. května v noci přijeli na pomoc pluky divize Germania a Der Führer, ke kterým jsme se přidali a strhli jsme krutou bitvu v lese de-Nieppe, při níž zemřel náš voják ze zlomenou nohou. Bitvu jsme vyhráli, ale stále nebyl konec. Do 5. června jsme se skrývali v tomto lese, poté nám dali povel chránit divizi Totenkopf při přesunu z Boulogne do St Pol, naštěstí jsme se s příliš velkým odporem nesetkali, v St Polu jsme pak drželi bojovou pohotovost až do 25. června 1940, kdy vstoupilo v platnost příměří. Toho dne jsme přijeli k blízkosti Bordeaux spolu s divizí Totenkopf, kde jsme se připravovali k obsazení pobřeží. Poté nám dali rozkaz odjet zpátky do Německa, bitva o Francii právě skončila.

Nyní jsme měli opět několik měsíců volno, na Vánoce jsem se vrátil do svého rodného Mnichova, kde v kasárnách sloužil otec. Zde jsem se dozvěděl, že otec onemocněl zápalem plic, skonal přesně na Silvestra. Nový rok 1941 jsem prožil ve smutku a v popíjení. V únoru jsem se rozhodl odjet do Bavorska, do přírody, abych se trochu uklidnil. Zabralo to, v březnu jsem se vrátil do Berlína svěží a plný radosti ze života, bohužel ne na dlouho.

6. dubna 1941 jsme spolu s divizí Reich vnikli na území Jugoslávie. Museli jsme dobýt hlavní město Bělehrad. Cesta byla bažinatá, 10,5cm lehkou houfnici jsme museli táhnout ručně, do kopce to bylo nejtěžší, cítili jsme, jak se nám nohy zabořují do bahna, krom toho jsme byli jako dělostřelci poslední, takže divizi jsme mnohokrát nestačili.

13. dubna jsme se zastavili před Bělehradem, pěšáci vnikli do města. Město bylo díky náletům Luftwaffe ošklivě rozbombardováno, připomínalo mi to kdysi Varšavu, nakonec vojáci vyšli s podepsanou kapitulací, město bylo obsazeno, ani jsme jednou nevystřelili. Pak jsme se přesunuli k jugoslávsko-řeckým hranicím ve společnosti Leibstandarte, kde jsme se zmocnili pevnosti Monastir. Následně jsme pokračovali k průsmyku Klisura, u průsmyku Kastoria a stejnojmenného jezera jsme se střetli s řeckou divizí, narazil na tvrdý odpor, Řekové se nebáli položit život za svou vlast, byl jsem uchvácen jejich odvahou. Jeden dokonce utíkal vstříc naší houfnici jen se šavlí, jeden z naší osádky ho však zastřelil pistolí.
Oblast byla hornatá, bál jsem se vzdálit ze své pozice, abych nešlápl vedle, nikdy jsem nebyl obstojný horolezec. Po krvavých bojích Leibstandarte obsadila město Kastoria, my jsme zničili několik budov na okraji města.

Po dobytí jsme postupovali k průsmyku Metzovonu, kam se stahovali řečtí vojáci, po našem dělostřeleckém útoku se přítomné nepřátelské jednotky vzdaly, Leibstandarte je zezadu překvapilo. Dále jsme stíhali spolu s Leibstandarte britské vojáky utíkající podél pobřeží Egejského moře, směrem k Aténám. Britové nám však lstí unikli. Poté jsme se vydali s částí Leibstandarte na silnici podél západního pobřeží do Pirgosu, tam se nám povedlo zajmout britský tankový pluk.
27. dubna jsme byli svědkem obsazení Atén, kde jsme až do konce tažení zůstali.

Tenhle boj byl pro nás jednoduchý, po celou dobu nás takřka vedli za ručičku, nikdo z nás čtyř překvapivě nezemřel, ve městě plné řecké mytologie jsme si užívali, pořád to bylo to město, které jsme znali před naším letopočtem. Řekl bych, že je to asi nejbohatší historické město vůbec, nebudu ani popisovat, jaké starověké stavby jsem zde viděl, mohu jen doufat, že budou stát i nadále.

30. května 1941 jsem se vrátil do Berlína, tam mne požádali, abych pomáhal při výcviku pro budoucí dělostřelce, nabídku jsem přijal. Cvičil jsem mladé muže v té době jako SS-Untersturmführer v Lipsku. Připomínalo mi to rok 1939, kdy jsem se to také učil, jenže teď je válka, obden nad Lipskem prolétly spojenecké bombardéry, každým dnem jsme se báli o život, i když na nás kromě letadel nikdo neútočil.
Této práce jsem se držel dva roky, tedy až do září 1943, kdy nás poslali do Itálie na pobřeží bránit právě vznikající divize; poblíž Říma, u Anzia, se totiž vylodili Spojenci. Tentokrát jsme dostali k dispozici protiletadlový kanon ráže 8,8 cm, přesun do oblasti byl poměrně rychlý, italští vojáci po pádu duceho skoro nebojovali, hodně jsme při cestě potkávali naše tanky, projeli jsme i Římem, tím nádherným městem říše římské, teď se tu spíše dělo stěhování národů, všichni odtud utíkali.
Za Římem jsme se dostali do hornatého terénu, tady jsme umístili náš kanon, jenž jsme zakryli křovinami, aby zezdola vypadal jako keř. Byl odtud nádherný dostřel na nepřátelské pozice. Jenže byli rychlejší než my, postupovali stále blíže a blíže k nám, byli jsme nucení ustoupit na sever, abychom se zachránili, jenže od té chvíle jsme stále a stále ustupovali až do poloviny roku 1944, pak jsme se nalodili u pobřeží Ligurského moře na lodě, které nás odvezly pryč z Itálie. Naše životy byli zachráněny, bohužel dva naši dělostřelci při ústupu zahynuli.

Nakonec jsme 1. června 1944 dorazili na francouzské pobřeží. Byli jsme jeden z mála pluků, jenž měl za úkol bránit Normandii. Přidělení k nám byli tři další muži, nováčci. Na celé oblasti bylo vybudováno spoustu bunkrů, na pláži Omaha jich bylo dosti, ovšem nejvíce obranných pozic bylo v Pas de Calais.

Ráno 6. června 1944 mě probudila palba námořních děl vzdálená asi dva kilometry. Jakmile jsem vyšel z bunkru, zděsil jsem se výhledu. Na jindy klidném moři stály tisíce spojeneckých válečných lodí, od kterých se blížily k pobřeží malé kontejnery plné vojáků. Co chvíli spustily lodě palbu ze svých děl, nad tím vším létaly spitfary a americké bombardéry. Na pobřeží už střílela děla, z bunkru už také vyšla má posádka, chopila se protiletadlového těla a tlačila jej blíže k moři, aby byly kontejnery na dostřel. Pak jsem se k nim přidal i já. Jak jsem ale utíkal k mužům, pohlédl jsem nahoru, bombardér zrovna spustil pumu, zakřičel jsem, klopýtl o kámen a upadl. Na zemi jsem si zakryl obličej rukama na obranu před tou hrůzou, najednou jsem zaslechl výbuch. Chvíli jsem se bál otevřít oči, jestli nemám utržené nohy, ale nakonec jsem se přeci jen odvážil.
Neměl jsem to dělat, o dva metry dál jsem zahlédl díru v zemi, ze které vycházel kouř, vstal jsem a šel se podívat blíže. V díře jsem spatřil kousky děla, dvě helmy a nakonec utrženou nohu a dvě ruce, další části těl ležely kolem. Tohle byl můj dělostřelecký tým, teprve teď jsem věděl, že je s námi konec.
Utekl jsem odtud s hrůzou v očích, po cestě jsem měl chuť se vyzvracet, nakonec jsem to stačil zadržet. Schoval jsem se v malé chatě vzdálené asi 40 metrů od pobřeží. Zde jsem byl celou dobu, slyšel americká děla i ta naše, poté i hlasy ustupujících německých vojáků kolem mého úkrytu. Chvíli jsem přemýšlel o sebevraždě, v té malé chalupě jsem měl příležitost, pak jsem ovšem řekl, že musím nést čestně odpovědnost za své činy.

Jakmile jsem zaslechl první anglicky mluvící hlasy, vyšel jsem ven. Okamžitě na mne skupina kanadských vojáků namířila zbraněmi, jeden z nich řekl anglicky: "Ruce vzhůru!" S rukama nahoře jsem tedy popošel k vojákům, jeden z nich mě prohledal, další dva se šli podívat do chalupy, jestli tam nejsou další nepřátelé. Pak mne svázali a tři z nich mě odváděli zpátky na pobřeží.
Tam to vypadalo otřesně, na zemi ležela spousta mrtvých vojáků, ať už amerických nebo německých, z moře přijížděly tanky, nákladní vozy i jiná obrněná vozidla.
Umístili mne do amerického náklaďáku, kterým mě odvezli pryč z pobřeží směrem na severovýchod. Při cestě mnou něco trklo: mohou mě i zabít, ještě není konec války! Dostal jsem náhle strach, vyskočil z nákladního vozu a utíkal do lesa, američtí vojáci se pustili za mnou. Stříleli, křičeli na mě svým jazykem, abych se vrátil, já však neuposlechl. Když jsem pak ucítil ránu v zádech, spadl jsem na vysoký strom, zachytil se jej, abych nespadl, a to už ke mně přibíhali vojáci. Viděl jsem celý svůj život, celých těch pět let služby u dělostřelectva SS až do této chvíle, kdy zrovna umírám. Postupně mé prsty sklouzávaly po pevné kůře od smůly, nakonec jsem se definitivně pustil, na zemi jsem ještě uviděl americké vojáky dívající se na mě a posléze jen tmu, černou tmavou tmu. Můj život skončil, sbohem, světe.