Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ráno jsem vstal ještě o trochu šťastnější než jindy. Otevřel jsem oči a než si stačil uvědomit, že je sobota, byl jsem již dávno venku z postele. Možná tomu tak osud chtěl, ale určitě jsem tomu tak nechtěl já - mé prsty na noze udeřily vší silou do činky, která zůstala na podlaze po včerejším tréninku. Okamžitě jsem lehl na zem, ale nevěděl, jestli se mám smát, nebo plakat. Nakonec jsem se nějak zmátořil a rozhodl se sejít do kuchyně. Co ale čert nechtěl, v cestě mi stály schody; pouhých pět schodů, abych to upřesnil. Stál jsem u nich, když vtom se mi zamotala hlava. Letěl jsem dolů a rozplácl se na podlaze jako zmrzlina, když spadne na chodník.

Když jsem se namáhavě zvedl a oklepal se, vstoupil jsem do kuchyně. Tam mě už přivítala "vůně", kterou jsem moc dobře znal. Byl to zápach ovesné kaše. Matka mne vybídla, abych se najedl, i když dobře věděla, že ovesnou kaši nemám rád. Je to snídaně šampionů, vždycky říkávala. Nemělo cenu něco namítat. Po předešlých pádech jsem ani neměl sílu jakkoliv protestovat.

Po snídani jsem chtěl jít ven, ale pak jsem si to uvědomil - moje boty zůstaly přes noc venku!
"Určitě do nich napršelo," řekl jsem si s hrůzou v očích, a tak z procházky po zahradě nebylo nic. Jen jsem seděl doma a tupě koukal na televizi.

Tu se můj pohled stočil směrem k hodinám.
"Ale néé," už po několikáté za dnešek jsem se zděsil, "je teprve 10 hodin... Co dalšího mě dneska ještě asi tak čeká!?"