Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ano! Konečně nastal ten očekávaný den. Můj den! Den plnoletosti!
S úsměvem na rtech vstanu plna elánu a přistoupím k zrcadlu. Žádné zvláštní změny nepozoruji, snad jen... Neee! Ten červený pupen velikosti melounu na mém dospěláckém nose tam ještě včera nebyl! Ale co, nenechám si přece zkazit můj velký den - jednoduše ho zakryji make-upem. Doufám, že ho budu mít dostatek...

Práce s líčením mi zabrala tolik času, že jsem musela letět na vlak jako splašená.

Stoupnu si na perón a ... vlak nikde. Lokomotiva asi opět zaspala, a tak bylo ohlášené půlhodinové zpoždění. Co teď? V téhle zimě tu přece čekat nebudu! Napadla mne spásná myšlenka, babička přece bydlí nedaleko!
Stojím přede dveřmi s rukou přilepenou na zvonku. Babička si asi vzpomněla na pohádku o neposlušných kůzlátkách, a tak dlouho neotvírala. Až poté, co důkladně prozkoumala mou identitu, mě vpustila dovnitř. Že by mne ta dospělost tak poznamenala? Když ve mně poznala svou jedinou zmrzlou vnučku, nabídla mi přístřeší a horký čaj. Po rozmrznutí jsem usoudila, že použití autobusu bude lepší variantou a třeba mne překvapí nějaká narozeninová sleva. Hloupá to myšlenka!
Nastoupila jsem do autobusu a podávala řidiči plzeňskou kartu. Zíral na mě, jako bych byla z jiné planety. Asi po minutovém očním kontaktu mi došlo, že ta velká cedule naproti mně s nápisem "Přiložte kartu" tam asi nebude jen tak pro legraci. Se zarděnou tváří jsem tedy nastoupila do nitra autobusu, jenž připomínal jámu lvovou. Než jsem zaujala své místo, byli jsme skoro v Plzni. Autobus byl totiž přeplněný a já celou cestu strávila na jedné noze. Ale zdárně jsem dorazila na autobusové nádraží a poté se konečně dopravila do školy.

Ladnou chůzí modelky jsem stoupala po schodech a dávala si pozor, aby mé kroky byly co nejdokonalejší, když na posledním schůdku jsem si nečekaně přišlápla svou až příliš dlouhou sukni a natáhla se jak dlouhá, tak široká. Bohužel žádný gentleman nebyl v tu chvíli v dohledu. Myslím si však, že i kdyby byl, popadl by ho takový záchvat smíchu při pohledu na mé rozpláclé tělo, že by neměl sílu mi pomoci. Zvedla jsem se z podlahy a kulhající chůzí se doploužila do třídy.

Školní den proběhl nad mé očekávání, jelikož i mí spolužáci si na mne vzpomněli a obdarovali mě milými dárky. Díky nim jsem dočista zapomněla na to smolné ráno, jež si na mne políčilo. 'Nakonec se vše v dobré obrátilo,' říkala jsem si v duchu. Kdybych jen v té chvíli tušila, že můj "DEN BLBEC" ještě nekončí a že jsem teprve v polovině cesty...

Školní budovu jsem opouštěla obtěžkána objemnými taškami s dárky a spěchala na tramvaj.
Právě stojím na nástupním ostrůvku, když tu ke mně přistoupí cizí paní a požádá mě: "Slečno, prosím vás, nepomohla byste mi s kočárkem?" Zahledím se na dvouleté obtloustlé děťátko s dudlíkem a divím se, proč nepožádala o pomoc opodál stojící svalnaté muže. 'Asi si netroufá,' odpovídám si sama. Tak tedy souhlasím. Tramvaj přijíždí a já se připravuji ke vzpírání těžkého břemena. Vzpírání sice není má oblíbená disciplína, ale alespoň vykonám dobrý skutek. Uchopuji kočárek, jenže na jeho odlepení od země jedna ruka nestačí. Hned vzápětí se však mé narozeninové dárky rozletí na všechny světové strany. Ale kočárek je tam, kde má být a paní je s mým výkonem naprosto spokojená. Co víc si přát!

Nechávám tramvaj odjet a začínám se sběrem darů. Náhle ke mně přistoupí mladý muž, sklání se nade mnou a s krásným úsměvem mi podává plyšového medvěda. Toho prince mi snad seslal sám Pán Bůh! Že by láska na první pohled? Srdce mi poskočilo. 'To je scéna jako z romantického filmu!' říkám si. Ovšem má to háček - většina z nich končí happyendem, ale ten můj fiaskem. K mému krásnému princi přistoupí jiný princ, chytí se za ruce a zavěšeni do sebe odcházejí. Nejraději bych byla neviditelná po zbytek dnešního dne!

Cesta vlakem proběhne již vcelku hladce, když pominu patnáctiminutové zpoždění, nerudného průvodčího a nepříjemně páchnoucího pána, jenž sedí vedle mne. Byla jsem tak vyčerpaná, že tohle mě už nemohlo vykolejit.
Domů jsem dorazila bez úrazu, zavřela za sebou dveře a do rána nevystrčila paty. "Den blbec" už měl evidentně vybráno. Myslím si, že si mne dostatečně vychutnal. Ale k něčemu to bylo dobré, na svůj den plnoletosti nikdy nezapomenu!