Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Líbivá melodie se ozývá z mého mobilního telefonu, ovšem ne z důvodu, že mě někdo touží slyšet. To jen nastala ta kýžená minuta, která odbila pátou hodinu ranní a nutí mou postavu k pohybu. Marně se silou vůle snažím popohánět ručičky na ciferníku opačným směrem. Poté, co se jen trochu zkulturním, do tašky naházím své milované učebnice, polorozpadlé sešity a vydávám se napříč osudu dnešního dne.

Hned v dopravním prostředku se setkávám se svou spolusedící a "za-mnou-sedící". Celou cestu si vyprávíme zážitky včerejšího odpoledne a přitom se zájmem sledujeme, jak nás ostatní cestující MHD poslouchají, dokud samy nevystoupíme.

Příchod do třídy komentuji zvoláním: "Ahoj! Ahoj! Ahoj!" a s nadšením pozoruji rej mých spolužáků, kteří pobíhají od lavice k lavici a shání potřebné informace o domácím úkolu. "Máš úkol?" optá se mě spolužák a já mohu s radostí zase jednou odpovědět ano. Pohodlně se usadím na své oblíbené, dřevěné, rozviklané židli a mohu nerušeně pokračovat v debatě se svými spolužáky.

S rozezvučením zvonku, který zde nezvoní, se nehrneme do svých lavic, jak by se někomu mohlo zdát. Až se vstupem kantora do třídy se napasujeme za stoly a čekáme, co se bude dít. Nultá hodina je kámen úrazu, a to ne jen pro mne. Ačkoli se snažím tvářit jako inteligentní student střední školy a působit dojmem, že vše chápu, šedá kůra mozková spí. Následující hodiny se snažím o aktivní účast v předmětech jazykových, ovšem jediné, co ze mě vyzní, je ohlašující stav hladu. V touze se najíst rozbalím BeBe dobré ráno a se svou sousedkou pojídáme pokrm pro zvýšení energie.

Dalším pro mne důležitým bodem dne je samozřejmě oběd. Do té doby sedím v lavici a naslouchám hlasů učitelů. Po schodech se řítíme do jídelny, kde doufáme, že náš oběd bude vůbec k jídlu. S neidentifikovatelným pokrmem na talíři sedíme u stolečku a určujeme, kdo první to záhadné veledílo ochutná. Se zákazem myslet na to, co náš oběd obsahuje, se do něj s chutí pustíme.

Poslední dvě hodiny francouzského jazyka, jenž mi stále ještě nevlezl pod kůži, se snažím opět naslouchat paní učitelce. Díky podmětům, které hodinu vyrušují, to jde více než těžce, proto se smířím s tím, že v pátek se již nic nového nedozvím a snažím se tvářit nenápadně, což se mi stejně nedaří.

I přes nekonečné minuty se konce hodiny přece jen dočkáme, už nás nic nedrží zůstávat ve škole déle než je nutné. S nadšením, že je před námi konečně zasloužený víkend, jdu na autobusovou zastávku a počátkem nástupu do autobusu popoháním tento stroj se slovy "Dál od školy, dál..."