Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je jeden z prázdninových srpnových dní a já sedím s pochmurnou náladou na autobusové zastávce, v jedné z těch nejmenších vesnic v České republice. Pomalu se stmívá. Kolem mě je jen několik domů s rozkvetlými květinami v oknech a jedna rozsvícená lampa uprostřed malého parčíku na vsi. Sedím tu už asi dvacet minut a přemýšlím. Přemýšlím, co jsem tyto prázdniny prožila, co jsem prožila minulé léto a to před ním.
Místo, kde sedím, mi připomíná spoustu věcí, ale jednu obzvlášť. Je to příběh mého života, na který budu vzpomínat snad navždy. Bohužel.
Loni bylo parné léto a já trávila své prázdniny - jako každý rok - u mé babičky na venkově. Mám tu už několik let dobrou kamarádku, se kterou jsme toho prožily už mnoho, stejně jako tyhle prázdniny. Dny plynuly a byla téměř půlka července. Užívaly jsem si zaslouženého volna a seznamovaly se stále s novými lidmi. Mezi nimi byl i on. Kluk, který mi hned padl do oka, do kterého jsem se zamilovala hned, jak jsem s ním poprvé promluvila. Zdálo se mi to neuvěřitelné, přece jen už nejsem tak malá holka, abych věřila na něco, jako je láska na první pohled. Pro mě je to něco podobného, asi jako když děti věří na Ježíška. Podle mého názoru mi ten člověk může být sebevíce sympatický a může na mě působit také sebevíce přitažlivěji, ale přeci jen ne natolik, abych ho hned v okamžiku, kdy ho uvidím, milovala. Ale stalo se.
Byl vysoký s kaštanově hnědými vlasy, tak trochu rozcuchaný, s krásně hnědýma očima a nosem úměrným jeho obličeji. Nebyl ani tlustý, ani hubený. Oblečen byl do tmavě modrých ošoupaných riflí, do tmavého trička s příliš nevýrazným potiskem. Prostě jako téměř každý kluk v jeho letech. Po pár chvílích, co jsem s ním strávila, pro mě bylo především důležité, jak na mě působil. Připadal mi velmi upřímný. Tak upřímný, jako by nikdy nikomu nemohl ublížit, nikdy nikoho zranit nějakým svým činem.
Sedím tu teď na polorozpadlé lavičce a zpětně se ohlížím, jak jsem byla naivní. Zrovna sleduji, jak jsem chtěla vidět jen to, co se mi zrovna hodilo. Viděla jsem to, co mi vyhovovalo, ale to špatné, co jsem vidět nechtěla, jsem prostě přehlížela. V tu dobu to pro mě byl naprosto čistý člověk, se kterým jsem chtěla být tak dlouho, jak jen šlo. Skoro jsem chtěla, aby patřil jen mně, aby zbytek světa přestal existovat.
Den šel za dnem a my oba jsem si prostě padli do oka. Scházeli jsme se každý den a vyzvídali na tom druhém, co jsme jen chtěli, co nás zajímalo. Poznávali jsme se. Procházeli jsem se po lese, sedávali na loukách, lezli po stromech, sledovali společně západ Slunce. Všechno nám bylo jedno, čas pro nás nic neznamenal. Bylo nám spolu krásně. A možná ještě lépe. Spolu jsme se bavili, cítili se nezranitelní. Tak jak to zamilovaní mívají. Dělala jsem pro něj vše, co jsem jen mohla, co jsem mu na očích viděla. Cítila jsem, že on mou lásku opětuje. Cítila jsem to až do onoho dne.
Červenec se chýlil ke konci a my se s našimi přáteli rozhodli uspořádat takovou malou oslavu pro jednoho z našich kamarádů, který měl mít v nejbližších dnech narozeniny. Nakoupili jsme malé dárky pro oslavence, ale také několik buřtů, chléb a něco málo alkoholu na přípitek, až nadešel den D. Den, kdy jsme se všichni sešli na jednom z místních kopečků, u malého ohniště. Okolo nás jen louky a les. Já se těšila jako malé dítě, které ví, že půjde s maminkou na pouť svést se po všech těch atrakcích, nacpat se cukrovou vatou. Ani dospat jsem nemohla.
Sešli jsem se v hojném počtu asi dvaceti lidí. Oslava byla v plném proudu. Všichni se bavili. Buřty jsme už dávno upekli a snědli. Kolem sebe jsem viděla většinu lidí povídajících si ve dvou. Výjimkou byla jen jedna vícečlenná skupina. Dost lidí se nám tu spárovalo a já nad tím přemýšlela, jako by mi do toho něco bylo. Většina z nás už byla také lehce omámena alkoholem, stejně jako já. Z přemýšlení o tom, co se kolem mě děje, mě vytrhla až moje láska. Pošeptal mi: "Půjdeme se projít?" Přikývla jsem. A tak jsem šla s člověkem, kterého jsem milovala, po nevelké, kvítím poseté louce pod oblohou plnou zářících hvězd. Romantika jak má být, říkala jsem si. Na jedné části louky jsme se zastavili, položili se do trávy a přitiskli se k sobě, i přes to, že byl teplý večer. Pozorovali jsme hvězdy. Po chvíli padla první pusa. Pak dlouhý polibek. Líbali jsme se. Byli jsme v proudu snad všech vášní. Svlékl mi mikinu, ani jsem nevěděla jak. Najednou jako by šlo všechno mimo mě, až padla jediná slova: "Chceš to?" Já ani neodpověděla a už z nás obou padalo oblečení jako na podzim listí ze stromů, pomalu, ale jistě. Milovali jsme se.
Už od té velké lásky uplynul celý rok a i přesto to stále bolí. Stále se tím trápím. Stále mi vzpomínka na ten jediný večer vhání slzy do očí. A stejně tak jako mi teď slza po slze stéká po tvářích, stejně tak padá kapka po kapce ze šedé oblohy. S každým okamžikem si tu chvíli vybavuji silněji a silněji, a stejně tak na intenzitě přibývá kapek na ještě rozpálené silnici přede mnou. Déšť sílí a z mého pohledu to vypadá, jako by ke mně přicházel déšť po silnici. Slyším šumění, které rychle sílí. Až se rozprší úplně. A stejně tak jako pláče nebe, pláču i já.
Po večeru mého života, kdy jsem přišla snad o nejcennější věc, mé pannenství, se mi pomalu otvíraly oči. Jako bych si z nich sundávala růžové brýle. Po tom osudovém večeru jsem se s mou láskou viděla méně a méně. Postupem času mi nezvedal telefony, neodpovídal na zprávy. Až jsem ho nevídala vůbec. Začalo mi docházet, že dosáhl toho, co chtěl, a tak už jsem pro něj byla nezajímavá. Získal jen další trofej do své sbírky, jak ostatně chtěl. Pochopila jsem, že nemá zájem a že ho vlastně nikdy neměl. Aspoň ne takový, jako jsem měla já. Náš vztah skončil úplně až dne, kdy jsem ho viděla s jinou dívkou v polibku. V tu chvíli mnou projel takový zvláštní pocit. Pocit zklamání, ublížení, nenávisti, ale bohužel i lásky. Do té doby jsem si snad dělala ještě iluze, že by se to, co jsme spolu prožili, dalo ještě vrátit zpět. Zpátky do doby, kdy nám spolu bylo tak krásně. Nechtěla jsem o něj přijít. Většinu večerů jsem proplakala. Ale on neměl ani trochu potřebu mi to vysvětlit. S jeho povahou je to celkem pochopitelné, ale to vidím až teď. Nikdy to nebyl člověk, který by nikomu neublížil. Já si ho pouze idealizovala.
Přestalo pršet a s koncem deště jsem si i já otřela slzy a zahodila ty bolestivé vzpomínky pod lavičku, na které sedím. Je to definitivně za mnou. Zvedám se a odcházím domů. Vstříc svému osudu, novým láskám. A jen doufám, že ta bolest je už opravdu pryč a nic podobného už nepřijde. Nikdy.