Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• jedno ze zadání písemné práce z češtiny pro maturitu 2019
• vypravování s hororovými prvky, jehož úvodem je výchozí text

Konečně jsem dostal od pana T. dopis. Mám se neprodleně připravit na cestu. Po setmění přijede kočár, který mě doveze na jeho hrad. Šel jsem se tedy rozloučit s hostinskou. Když zjistila, kam jedu, okamžitě zbledla. Třesoucím se hlasem mi popřála hodně štěstí a vtiskla mi do ruky jakýsi předmět. Prý je to amulet, který mě ochrání. Pověrčivost místních lidí je vskutku úsměvná. Úderem osmé na mě před hostincem opravdu čekal kočár. Prapodivný chlapík, celý v černém, mi pokynul, ať nastoupím. Cesta vedla temným lesem. Ulevilo se mi, když jsme zastavili na nádvoří starého sídla. Vystoupil jsem a položil ruku na železné klepadlo ve tvaru vlčí hlavy. Než jsem stihl zaklepat, dveře se otevřely...

Trochu mě to polekalo a pevně jsem sevřel amulet. Hlavně klid, řekl jsem si, vše lze racionálně vysvětlit.
"To byl jen průvan," dodával jsem si odvahy a vkročil pravou nohou do tmavé místnosti.
Kočár mezitím odjel a já zůstal úplně sám. Chodba byla obrovská, zhluboka jsem se nadechl a pokračoval dál do temnoty hradu. V jedné ruce jsem svíral amulet a v té druhé zapálenou svíci, abych alespoň trochu viděl na cestu.

Vtom se ozvalo hů hů. Zastavil jsem se a po čele mi začaly stékat kapky potu.
"Je tady někdo?" volal jsem.
Žádná odpověď.
"Haló?" zkusil jsem to podruhé.
Nic.
Prošel jsem druhou místností, pak třetí, až jsem konečně našel obrovskou postel. Místnost s postelí byla ale jiná, než které jsem dosud viděl.
"Fuj, tady to smrdí," řekl jsem si a šel otevřít mohutná okna. Ta se s hlasitým skřípěním otevřela.
"Proč mě budíš?" zaslechl jsem tenký hlásek.
Odskočil jsem od okna a volám: "Kdo jsi?"
Bez odpovědi.
"Haló, no tak, vylez!" křičel jsem.
Šel jsem k posteli, popadl svíci a prohlížel si místnost. Až na jeden pokřivený obraz se vše zdálo normální. Zul jsem si boty a lehl si do postele. Sfoukl svíčku. Otevřeným oknem sem prosakovalo světlo měsíce a já nemohl usnout. Bál jsem se i zavřít oči. Co to bylo? Přece se mi to nezdálo. Najednou jsem cítil, jako by se někdo plazil po peřině. Plácl jsem rukou do těch míst, nic tam ale nebylo. Převalil jsem se na druhý bok. A zase jsem to cítil. Byl jsem úplně zticha a ani nedýchal. Pak jsem cítil, jako by mě někdo bodal nožem. Vtom jsem vyskočil a litoval sfouknutého světla.
"Tohle není legrace!" křičel jsem a utíkal pryč z místnosti.

Vyběhl jsem bos ven a díval se na hrad. Nebylo na něm nic zvláštního. Pak mě napadlo si zkontrolovat hrudník. Bez známek jediné rány.
'Co to sakra bylo?' pomyslel jsem si.
'Jen blázen by se vrátil,' řekl jsem si a opřel se o stoletý dub. Pozoroval jsem hrad. Z otevřeného okna vlál závěs. Za ním se ale objevila jiskřička. Nemohl jsem odpoutat pohled od toho okna. Začínala mi být zima, kabát jsem ale měl vevnitř.
'Tam nejdu,' dušoval jsem se a objal si nohy.

"Co tady strašíš?" uslyšel jsem za sebou.
Prudce jsem se otočil. Do očí mi kdosi svítil petrolejkou a já nic neviděl.
"Já..." nevěděl jsem, co říct.
"Snad se nebojíš?" znělo později s jistým výsměchem v hlase.
"Pojď, schováš se u mě v domě. Je to sice stará hájovna, ale zato útulná. To se musí nechat," řekl muž a nabízel mi ruku.

Uvařil mi horký čaj a já mu začal vše vyprávět. On mi na oplátku vysvětlil, že v tom hradě straší stará kuchařka, neboť jí ani nevystrojili pohřeb, když zemřela.
"Prostě ji zakopali a bylo. A když je někdo v hradě sám, užívá si to. Až tam budeš s panem T., dá už pokoj."