Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nejsem ani nová, ani zajímavá. Jsem naopak úplně obyčejná dlažební kostka. Je to už spoustu let, co mě na Velké náměstí daly něčí opálené a zaprášené ruce. Vtloukly mě pevně a hluboko do té písčité země. Od té doby tu pozoruji osudy lidí, kteří mě míjejí každý den, týden, měsíc...vlastně celá ta desetiletí, co tu jsem zaklíněná mezi dvě prasklé dlažební kostky. V době, kdy jsem měla ještě všechny okraje hladké, chodívaly kolem mě dámy s širokými sukněmi, slušivými kloboučky a na vysokých podpatcích. Vznášely se jak princezny a jejich lodičky bylo slyšet klapat podloubím už od ulice V Kopečku. Za doprovodu pánů nebo přítelkyň rozjímaly nad počasím, bavily se o poslední módě nebo jen tak šly, a mlčky si užívaly krásného letního dne, jako je ten dnešní.
Jedna z těchto dam se nastěhovala do toho světle zeleného domu nalevo ode mě. Nejraději nosívala pomněnkově modré šaty a stuhu do vlasů ve stejné barvě. Vzala si elegantního bohatého pána s bílými vousy a pronikavě modrýma očima. Nějakou dobu jsem je vídala každé odpoledne, když se pan doktor vracel z práce. Paní v modrých šatech mu chodívala vždy o půl čtvrté odpoledne naproti. Nejdříve s bílou kabelkou, potom s kočárkem, ale vždy s úsměvem na tváři. Její zlatavé vlasy se na slunci třpytily a pánovy oči zářily stejně tak.
Přišel podzim a pomněnkovou modř jejích šatů vystřídala karmínová červeň pláště, zlatou hřívu zkrotila do přísného drdolu a kolem očí se jí vyrýsovalo pár vrásek. Místo roztomile žvatlajícího chlapečka v kočárku tlačila před sebou pána na vozíku s úsměvem skrývajícím utrpení a očima smířenýma s trpkou budoucností.
S prvními vločkami se zlatovlasá paní převlékla do pochmurné černé, která ostře kontrastovala s vločkami na límci a závojem před obličejem. Od té doby zlato na její hlavě zbělalo a tvář povadla, na kráse jí to však neubralo. Tato dáma nikdy nepropadla sebelítosti. Útěchou jsou jí vzpomínky na těch pár let strávených v dokonalém štěstí.
Roky plynou, auta kolem mě jezdí každou chvíli, nalepilo se na mne už pěkných pár žvýkaček, spáry mezi dlažebními kostkami jsou vycpány nedopalky od cigaret, ale paní kolem mne chodí den co den. Vždy o půl čtvrté slyším klapat její lodičky, když jde pro svou vnučku do školky. Zpátky si vede děvčátko se zlatými vlasy, v pomněnkově modrých šatech a se zářivě modrýma očima. Když jdou z cukrárny V Kopečky, paní s laskonkou a děvčátko s jahodovou zmrzlinou, smějí se na celé kolo a žasnou nad krásou světa kolem nich. Babička nahlas vzpomíná na vše dobré, co ji s manželem potkalo. Nepláče pro to, co skončilo. Směje se, že se něco tak krásného vůbec stalo...