Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Takže pane, toto se mi neříká lehce, ale zbývá vám maximálně rok života," povídá mi pan doktor přesně před rokem. Jak jsem se cítil? Byl jsem v šoku, měl jsem strach. Ani ne tak o mne, ale o moji rodinu. Co bude s nimi? Nevěděl jsem, co mám dělat. Jeden jediný rok a bude konec. Odteď musím žít každý den, jako by byl mým posledním.

Je 20. listopadu, od návštěvy lékaře a hrůzné zprávy uplynul právě týden. Je to pouhých 7 dní, co to je? Pro mě v tuto chvíli obrovská porce ze zbytku mého života.
Procházím se deštivou Prahou a přemítám, kdy a jak manželce prozradím, co se mnou je. Dívám se na všechny ty lidi kolem a spatřím muže, jenž musel bojovat už snad ve druhé světové. Říkám si - proč já?
Že je život nespravedlivým, jsem věděl vždy, ale proč je některým souzeno žít tak krátce?
Jdu stále dál a dál, až přicházím na Staroměstské náměstí, kde zrovna vztyčují obrovitý vánoční stromek. Pocity se ve mně neuvěřitelně mísí. Nádhera, ale také poslední možnost tuto zdánlivou banalitu vidět. Musím jít pryč, odcházím domů.

Přicházejí Vánoce a pro mě nastávají krušné chvíle. Měl bych si užívat, já vím, ale poslední štědrovečerní večeře, poslední rozbalování dárků, poslední chvíle té absolutní dětské radosti. Už jsem se rozhodl, musím to ženě povědět, nejpozději do konce ledna, stanovuji si termín.

Vánoční svátky utekly jako voda a já se vracím do práce. Všichni kolem se mi zdají optimisticky naladěni, jen já pořád nevím, co dělat.

Jednoho dne, když jsou děti u babičky, se ale rozhoduji jednat!
"Lásko, posaď se, musím ti něco říct..."
Manželka sedí, pomalu jí začínají z očí vytékat slzy a nenachází slov. Objímám ji a chce se mi brečet, ale nesmím dát najevo svou slabost, to by ji ranilo ještě více.

Během pár týdnů žena vypadá, jako by zestárla o deset let. Neustále jí ukapávají kapky slz a její úsměv je vždy pouze soucitný, s radostí to nemá rozhodně nic společného. Já propadám alkoholu, bojím se budoucnosti. Slíbil jsem si, že se budu držet hesla Carpe diem, ale nedaří se mi to ani v nejmenším.

Dny ubíhají stále rychleji a já si tak nějak začínám přát, aby byl konec. Mé bolesti jsou stále větší a větší, až přichází listopad a já vím, že smrtka už si na mne brousí zuby i kosu.

Jednoho rána poprvé napadne sníh a můj mladší syn mě přibíhá brzy ráno vzbudit, abych se na tu krásu podíval s ním. Nepodívám. Už se nikdy na nic nepodívám. Právě v tuto chvíli stojím před nebeskou branou a svatý Petr zapisuje má slova, jež jsou tím posledním, co po sobě ještě stihnu zanechat, než se odeberu na věčnost.