Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl podzim, pátek a odzvoněním poslední hodiny mi a mým spolužákům začal tolik očekávaný víkend. S mým kamarádem Radkem jsem byl domluvený, že večer zajedeme ještě s pár lidmi do rockového klubu na akci, která tam měla být.
Večer kolem sedmé hodiny jsme se sešli v nedaleké hospodě, kde jsme se začali posilňovat na nadcházející akci. Po chvíli nastala dobrá nálada zapříčiněna zvyšující se hladinou alkoholu v krvi. Po třech pivech a pár hrách fotbálku přišel někdo s nápadem dát si pár půlek. S vodkou jsme to moc nepřeháněli, a tak po čtyřech půlkách jsme se konečně rozhodli jít do zmiňovaného klubu. Přesun v mírně podnapilém stavu nebyl tak rychlý, jak jsme očekávali, ale ujít kilometrovou vzdálenost za půl hodiny bylo námi všemi bráno za oddychovou procházku. Náš pomalý přesun byl zapříčiněn jedním naším kamarádem, který to zřejmě s alkoholem přehnal, a tak ho nohy moc neposlouchaly. Při pohledu na kamaráda jsem se zhrozil při pomyšlení, že klub je vybudován v protijaderném krytu, který je logicky v podzemí. Do klubu vede asi šedesát schodů a to je dost pro toho, kdo nechodí moc sebejistě. Mára, tak se kamarád jmenuje, nás ale všechny překvapil a schody slezl celkem obstojně.
Po zaplacení vstupného a nalezení místa se někteří z nás rozhodli jít na taneční parket. Já byl mezi těmi, co šli. V tomto mém rozhodnutí a ve zkonzumování dalších čtyř piv vidím příčinu mé pozdější nevolnosti. Zatímco byla výborná zábava a já se dost dobře bavil, nebylo to jen díky nápaditým kouskům mého kamaráda, kterému nikdo neřekne jinak než Bohuš. Bohuš neváhal pro pobavení ostatních vylít svému sousedovi u stolu do klína pivo a riskovat tak ztrátu dvaceti korun a snad i nějakou tu ruční konzultaci.
Při mém několikátém tanci jsem začínal mít zvláštní pocit v žaludku. Ten pořád rostl a já se rozhodl vyjít z klubu a nadýchat se čerstvého vzduchu v dobré víře, že to snad přejde. Po chvíli procházení se můj žaludek uklidnil. A já se vrátil do klubu. Pár minut jsem se zase mohl bavit s přáteli, jenže pak se zase vrátil ten zlověstný pocit. Rozhodl jsem se proto rozloučit se s osazenstvem našeho stolu a jít domů. Myslel jsem si, že na mou zvyšující se nevolnost bude nejlepším lékem spánek, který už mi nejednou pomohl ve zlé chvilce.
Z klubu jsem ušel jen pár desítek metrů a má nevolnost se stala nesnesitelnou, a tak jsem si udělal v mém návratu domů malou přestávku. Posadil jsem se na nedalekou lavičku. Nevolnost, ta potvora, se ne a ne vytratit. Mému tělu se nevolnost zřejmě taky moc nezamlouvala a na rozdíl ode mě se rozhodlo jednat, a tak to přišlo... Ano, byl jsem nucen hodit pár takzvaných šavlí. Kolik jich bylo? To nevím. Jediné co vím je, že se mi hodně ulevilo. Po tomto pro mě drastickém řešení jsem se rozhodl chvíli zůstat na lavičce a odpočinout si před další namáhavou cestou domů. To byla - jak se později ukázalo - má další chyba, kterou jsem ten večer udělal.
Nalevo lavičky stojící budově byla totiž nainstalovaná průmyslová kamera, o které jsem ovšem nevěděl. Po chvíli jsem byl donucen procitnout strážníky městské policie. Ti mě překvapili a já usoudil, že v této situaci nejsou asi prvně. Uchvátili mě skvěle zvládnutými rolemi. Byli tři a každý měl svůj úkol. První, asi vůdce, byl zřejmě ten hodný, se mnou komunikoval. Druhý, asi zlý, mi pořád dokola opakoval jenom jedinou větu: "půjdeš na záchytku". Větu občas proložil větou ve smyslu "tady to smrdí". Třetí nemluvil, ale zdál se mi nejhloupější, měřil tak dva metry a vážil alespoň sto dvacet kilo. Byl evidentně nejsilnější, a tak zřejmě hlídal své kolegy. Taky to plnil a důsledně, pořád nás obcházel a nervózně se rozhlížel, to víte policista to nemá lehké a obzvlášť městský.
První policista mi po prohlédnutí občanského průkazu nařídil, abych se prošel po pomyslné přímce. Chůze mi nedělala problém. Policista při pohledu do občanky zjistil, že bydlím nedaleko. Odvoz na záchytnou stanici proto nebyl nutný. Bez trestu jsem stejně nevyvázl a za znečištění veřejného prostranství mi dal pokutu tři sta korun. Byl jsem rád, že to tak dopadlo a já nemusel jet na záchytku. Rázem jsem byl lehčí o tři kila, ale vzal jsem si z této mnou prožité situace dost důležité ponaučení pro život ve městě. Dej si pozor člověče, nikdy nevíš, kde je průmyslová kamera!