Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je sobota večer, právě jsme dorazili do městečka a zároveň velkého francouzského lyžařského střediska Tignes. Hned po zaparkování na parkovišti nás uchvátil pohled na obrovské, nádherně osvětlené lyžařské středisko. Už zbývá jen vynosit věci do nejvyššího patra tříhvězdičkového hotelu, který je od nejbližší sjezdovky vzdálený jen 40 metrů. Z vysokého balkonu byl výhled ještě lepší než z parkoviště. Už zbývá jen přečkat noc a vyrazit na snowboard.

Hned brzo ráno nám zazvonil budík a my se začali oblékat. Všichni jsme byli rádi, že je sjezdovka tak blízko a nemusíme k ní jezdit skibusem nebo autem.
Počasí bylo nádherné, sluníčko svítilo a sníh byl krásně čerstvý. Poté co nás vlek vyvezl nahoru, začali jsme na snowboardu krájet první zatáčky. Jezdilo se krásně, sjezdovka byla dost široká a nepohybovalo se na ní moc lidí. Tak to šlo dál ještě pár jízd. Když jsem potom vystoupil z vleku, vůbec jsem netušil, že by se mohlo něco přihodit...

Tak si tak krásně bez starostí jedu, když tu najednou přede mnou spadne můj bratr. Jelikož jsem ale jel moc rychle na to, abych včas zabrzdil, narazil jsem na hranu jeho snowboardu. Ze začátku to dost bolelo, ale po chvíli to přestalo, a tak jsem pokračoval v jízdě dál. Protože jsem byl však rychlejší než ostatní, klekl jsem si a čekal na ně.
Jenže když už jsem zvedal, spatřil jsem pod svým kolenem velkou kaluž krve! Koukl jsem se na nohu a co jsem tam neviděl - nohu jsem měl i přes kalhoty šeredně rozseknutou! Jen ze mě vyhrklo: "A sakra, to bude určitě na šití!"

A měl jsem pravdu, hned jsme sjeli sjezdovku dolů a vydali se hledat nemocnici.
Největším problémem nebylo to, že jsme nevěděli, kde se nemocnice nachází, ale to, že jsme doma zapomněli kartičky pojišťovny. Zkusili jsme tedy zavolat až z Francie do Česka dědovi, ten však nezvedal telefon, a tak jsme zavolali přímo do pojišťovny, kde nám řekli číslo pojistky. Pak jsme zašli do nejbližšího stánku, kde jsme se jen těžko domlouvali, a koupili si mapu městečka.
Abychom nemuseli jezdit autem, rozhodli jsme se jet skibusem. Asi po kilometru cesty se vytvořila kolona, protože cesta byla zasypaná lavinou, vystoupili jsme tedy a zbytek cesty došli pěšky. V duchu jsem si říkal: "Tenhle den už nemůže být snad horší!"

Když jsme celí unavení a vystresovaní dorazili do nemocnice, měli jsme velké problémy s domluvením se. Nakonec mě však přijali a odvedli si mě na sál. Tam mi ránu umrtvil a říkal mi něco francouzsky. Nakonec mi nohu zašili a já si konečně oddychl. Cena za čtyři stehy, umrtvení a práci byla 120 euro! Ještě že jsme s sebou měli dost hotovosti...

Z nemocnice na hotel jsme se museli dostat pěšky i přes to, že moje noha měla zůstat jeden den v klidu. Žádný skibus totiž již nejel. Na apartmánu jsem si celý unavený lehl a probudil se až ráno. Další dva dny jsem raději zůstal na pokoji, ale pak - jak jen to šlo - jsem už zase rychle spěchal na snowboard krájet další zatáčky.

Dodnes mám na levé noze jizvu dlouhou asi 3 cm. Teď už ovšem na ten zážitek vzpomínám s humorem.