Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jmenuji se Gerhardt Rotter, jsem důstojníkem u Leibstandarte. SS bylo mým snem, toužil jsem býti jeho členem, v 35 letech se mi to povedlo těsně poté, co jsem v Polsku jako vojín Wehrmachtu zneškodnil sám celou pěchotu pouhým kulometem a granáty. Sám Dietrich mě jmenoval do stavu SS, stal jsem se dokonce i poručíkem Waffen-SS. Po bitvě o Francii jsem byl odměněn rytířským křížem a hodností SS-Hauptsturmführera, získal jsem to za zničení dvou tanků pouhým granátem, poté mě tedy přidělili k pluku granátníků.

Roku 1941 jsem se připojil k operaci Barbarossa na východě, zde jsem se vyžil nejvíce. Sovětské T-34 byly opravdu nejtěžšími tanky, se kterými jsem se kdy setkal, přesto nebyly nepřemožitelné, zlikvidoval jsem spolu s dvěma vojáky pět takových tanků. Všichni tři jsme byli přímo v boji odměněni Rytířským křížem železného kříže, pak jsme se znovu dali do útoku.
Koncem roku 1942 jsme se dostali do Stalingradu, na začátku nového roku jsme unikli spolu s pěti muži z bojů. Poznali jsme tam neskutečné hrůzy a krutosti Rudé armády, jestli bychom tam zůstali, nepřežili bychom to. Za městem jsme se přidali k utíkajícímu konvoji Hitlerjugend, s radostí přijali příslušníky Leibstandarte. Vyptávali se nás na Stalingrad, byli zvědaví, nebyli jsme schopni slova.

Ústup se vydařil, začátkem roku 1944 jsme dorazili do Berlína, čekali jsme nadávky, obvinění z dezertace, ale nakonec nám jen sebrali vyznamenání a poslali do Francie do oblasti Pas de Calais. Hodnosti nám naštěstí zůstaly, takže jsme byli v dobrém postavení.

V červnu jsme se museli přepravit do Normandie, kde se vylodili Spojenci, nečekali jsme to. Když jsme tam dorazili, Američané už byli v plném boji, takže jsme se otočili a dali na ústup. Díky nepřátelskému letectvu byl ústup zbrzděn, Spojenci dostali čas nás dohnat, což se jim povedlo. Skončili jsme v zajetí, i když americké bylo mnohem lepší než to sovětské.

Náš nový pluk granátníků se zase rozdělil, dvěma náklaďáky nás odvezli zpátky na pobřeží, odkud jsme byli dáni na čluny mířící k lodím. Při té příležitosti se mi povedlo vyskočit ze člunu, další vojáci se o to také pokusili, ale bystří Američané je včas zadrželi. Nestříleli po mně, z jednoho zajatce si přílišnou starost nedělali. Sice jsem byl obstojný plavec, ale sílu mořských vln jsem nedovedl snést, jedna mě doslova strhla a uvedla do mdlob.

Probral jsem se později, když mne nějací námořníci vytahovali na molo. Poté jsem se dozvěděl, že jsem v Hamburku. Zde jsem se musel zotavit z nemoci, měli podezření na zápal plic, naštěstí to byla jen angína.
Na začátku roku 1945 jsem byl opět bojeschopný, čehož využilo vedení.
V lednu 1945 jsme spolu s civilisty, Hitlerjugend, Volksturmem a menšími skupinami SS zaútočili na obsazený Štrasburk. Ani nevím, jak dopadl, při útoku jsem dostal rádiem rozkaz přesunout se spolu s plukem Hitlerjugend a Volksturmu na západ od Rýna, kde se právě uskutečňovali krvavé boje. Než jsme stačili dorazit, obsadili území Spojenci, byli jsme nucení ustoupit směrem na druhý břeh Rýna.
V březnu ale na tyto linie zaútočili Američané, opět jsme ustupovali, Američanům se podařilo nakonec prorazit skrz naše linie. Já jsem byl celou tu dobu v obrněném voze s dvěma příslušníky Hitlerjugend a jedním příslušníkem Volksturmu. Já obsluhoval dalekohled a vyhlížel nepřítele, jakmile jsem uviděl Spojence, dal jsem povel mužům, aby vystřelili. Jenže nepřítel byl silnější, při ústupu nám prostřelili nádrž, postupně nám tedy docházela nafta, okolní utíkající vojáci si toho ani ve spěchu nevšimli. Po chvíli se náš vůz definitivně zastavil, já vyskočil první a schoval se za kameny. V momentu, kdy jsem ulehl, se ozval zvuk bazuky a poté silný výbuch, kolem mé hlavy proletělo hořící kolo. Po vzpamatování jsem se počal pomalu blížit ke strouze, kde jsem se ukryl za kapradinami a kamením.
Poblíž jsem zaslechl běžící kroky vojáků, kteří kolem mne jen proběhli, po chvíli byl konečně klid. Teď jsem mohl ze svého maskování odejít, vyždímal jsem si svoji uniformu a pokračoval nahoru do kopce směrem k lesu.

11. dubna jsem dorazil k břehům Labe, kde právě probíhaly prudké boje s Američany, utekl jsem odtud k Magdeburku, tady se také bojovalo, takže jsem zase vzal nohy na ramena, doběhl jsem až do lesa, kde jsem se ukryl v hájovně, tam jsem setrval až do 14. dubna.
Kolem totiž procházela americká vojska a náhodou mne tu objevila, stal jsem se znovu americkým zajatcem, tentokrát už jsem nemohl uniknout. Dojeli jsme až na předmostí zhruba 80 kilometrů od Berlína, zde nějaký důstojník rozhodl, že mě nebude odvážet do vězení, nechají si mne jako rukojmí. Po Normandii mě znovu povýšili čili už jsem byl major, takže mne mohli zneužít k menším operacím v předměstí, a to také udělali.

Jestliže narazíte na fanatické esesáky, obětují život pro důstojníka, ke konci války jich bylo překvapivě mnoho, v předměstí jich bylo opravdu hodně, byli to mladí kluci, neplnoletí, čerstvě vyšli z výcviku, někteří jej ani nedokončili. Všichni se nám vzdali, jen pár se pokusilo zaútočit, ty ovšem vyřídili američtí vojáci. Připadal jsem si hrozivě, zneužitě, jako kdybych měl na prsou nakreslen terč, k tomu mi na záda mířil ten důstojník.

V centru Berlína už bylo živo, stříleli po nás vojáci z rozpadlých budov, z nedalekých kopců nás odstřelovali německé kanóny a od Reichstagu na nás útočili německé tanky. Na obranu jsem byl nucen i já střílet po svých lidech, vzal jsem prostě samopal mrtvého Američana a střílel jím na budovy, střílel jsem se zavřenýma očima, každým výstřelem jsem zabíjel sebe, vystřelené kulky jsem cítil v sobě. Pak mi jeden voják řekl: "Stop!" Myslel tím, abych přestal. Anglicky mi pak sdělili, že jsem zabil čtyři německé vojáky a rozstřílel dvě sochy. Měl jsem radost, ale i smutek, pak náhle ostřelování děl přestalo, tanky se počaly stahovat, bylo nás zhruba čtyřicet, a tak jsme za nimi utíkali s bojovými výkřiky.

Po dvou kilometrech jsme doběhli k Reichstagu, tam jsme zahlédli sovětské vojáky, jak vyvěšují sovětskou vlajku. Třetí říše právě zemřela. Přiběhli jsme tedy vstříc východním bojovníkům, Američané si s nimi podali ruce, já jsem se raději krčil za nimi, aby mne nezahlédli, pak ale americký důstojník cosi zamumlal a všichni vojáci šli stranou, já jediný zůstal stát proti sovětským vojákům, chvíli na mě koukali a poté se na mne vrhli. Chtěl jsem utéct, ale oni mě začali poplácávat, podávali jsme si ruce a nakonec vyzdvihli nahoru, kde si mě postupně předávali, vítali mne jako osvoboditele, i když to nebyla pravda, radovali se z něčeho jiného. Radovali se, že alespoň jeden německý voják neměl zkaženou duši, věděl, co je správné. Nedlouho poté válka skončila a já se stal majorem, tentokrát ale v Rudé armádě, stal se ze mě komunista.