Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je jeden z krásných srpnových dnů a já ležím uprostřed rozkvetlé louky a užívám si posledních slunečních paprsků tohoto léta. Kolem sebe vidím spoustu košatých stromů, rozmanitě barevných květin, jednu malebnou chaloupku s dokořán otevřenými okny a brčálově zelený rybník, na němž pluje hejno divokých kachen. Při pohledu na ně se toužím stát jednou z nich, být alespoň na pár chvil nespoutaná starostmi všedního dne. Odvrátím od nich pohled a vrátí se mi v mysl bolestná zkušenost mého posledního vztahu. Vztahu, který mi do života přinesl ponaučení do budoucna, alespoň v to doufám.

Začalo to před třemi lety, kdy se mi do života připletl - tehdy pro mě - princ na bílém koni. Prostě vysněná láska, na kterou jsem čekala. Byl to vysoký mladý muž, který mě okamžitě uchvátil svým milým chováním. Měl krátké kaštanově hnědé vlasy, protáhlý obličej s malým nosem a díval se na mě svým tak svůdným pohledem. Na sobě měl volné kalhoty s hodně viditelným lesknoucím se páskem a tričko s jakýmsi potiskem. Na hlavě barevnou čepici s kšiltem. Na jeho prstech pravé ruky jsem ještě zahlédla stříbrný prsten. "Moc krásy nepobral," říkala jsem své kamarádce, "ale je to sympaťák," dodala jsem jedním dechem. Dala jsem se s ním do řeči a minutu za minutou mě zajímal víc a víc. Povídal mi své zážitky z prázdnin s obrovským nasazením, jeho smysl pro humor byl tak osobitý. Jeho úsměv roztomilý. Přímo jsem hltala každý jeho pohyb, slovo, výraz v tváři. Nakonec jsme si padli do oka natolik, že po pár schůzkách jsme spolu začali chodit. Museli jsme se vidět každý den, každou chvíli, jen co to šlo. Znamenali jsme pro sebe tolik.
Po několika týdnech spolu strávených dostala moje láska nutkání svěřit se mi o jeho životních zkušenostech, na které nebyl příliš hrdý, ale chtěl, abych věděla pokud možno vše o jeho minulosti. Já jsem si toho velmi vážila a samozřejmě jsem byla také velmi zvědavá, co přede mnou skrývá. Povídal mi o partě kamarádů, do které se náhodou dostal a ve které okusil žít život pod vlivem drog. Byla jsem úplně u vytržení, neměla jsem slov, ale přece tolik otázek. "Víš Adélo, bylo mi v té partě úžasně, než jsem si uvědomil, jak mě to psychicky i fyzicky ničí," říkal mi. "Už je to ale pryč. Je to minulost. Teď jsi tu jen ty," nalhával sobě i mně. Já mu však věřila. A tak dny, týdny, měsíce plynuly a my byli tak šťastní.

A já si tu teď ležím sama na té zelené louce a vůně, jež ke mně doléhají z rozkvetlých květin, kterých je kolem mě nespočetně mnoho, mi připomínají chvíle strávené s ním. Už to však nejsou ty krásné okamžiky, jež jsem tak milovala. Nyní to už jsou pouze bolestivé vzpomínky, které nutí jednu slzou za druhou stékat po mých tvářích a které chci ze své paměti vymazat. Muselo to však dojít až tak daleko? Jistěže ne! Stačilo by alespoň na pár chvil sundat ty růžové brýle z mých očí, které jsem po celé ty tři roky nosila. Ano, teď už to vím a také vím, že bych si tím ušetřila spoustu trápení.

Jednou večer jsme se s mým přítelem rozhodli, že zajdeme ještě s pár přáteli do jednoho moc příjemného klubu, kde hrají skvělou muziku a atmosféra je tam přímo výborná. Seděli jsme u stolu, slečny popíjely víno a kluci pivo. Dobře jsme se bavili. Během hodiny všichni tancovali nebo si povídali s dalšími přáteli, které jsme tam potkali. U stolu jsme zůstali jen já a nejlepší přítel mé lásky. Slovo dalo slovo, měli jsme už také něco vypito a mně se během chvíle obrátil celý svět naruby, poté co mi Pavel všechno prozradil. Nevěděla jsem o ničem, cítila jsem se tak strašně podvedená. Vyběhla jsem ven z klubu. Byla jsem strašně zmatená, ovšem pomalu mi to začalo docházet. Pár vteřin po mně se vyřítil i Lukáš. Uviděl mě, jak stojím uprostřed ulice, jak brečím. "Adélo," vykřikl. Já ho nevnímala. Rychle ke mně doběhl. "Co se stalo?" zeptal se krátce, jako by už tušil. "Všechno vím, jak si jen mohl a já husa pitomá..." vzlykala jsem. "Teď už mi dochází, proč jsi najednou musel na víkend odjet a ne jednou a proč jsi poslední dobou měl tak málo času." Lukáš jen stál, neměl čím se obhájit. "Já ti vážně věřila, že ses těch drog už jednou provždy vzdal. A ty jsi mi celou tu dobu lhal." Konečně mu došlo, o čem je řeč. Stejně však neřekl ani slovo. Nemohl. Byl snad tím, že už to vím, tolik zaskočen? Nebo jen neměl co říct, protože to prostě byla pravda a ani on sám nevěděl, proč tomu opět podlehl? Nevím. Myslím si však, že musel vědět, že k tomuhle okamžiku jednou dojde, snad si to jen nechtěl připustit. Věděl, že mi celou dobu lže a podvádí mě, ale jako by mu to bylo jedno. Nebo byl snad i teď pod vlivem drog, a proto neměl slov? Těžko říct. Když jsem to nepoznala po celé ty měsíce, proč bych to v tu chvíli poznat měla. Každopádně jsem poznala, že tady už nemám co dělat. Během okamžiku se má láska změnila v nenávist a já nemohla udělat nic jiného než utéct. Daleko od něj. Od té doby jsem ho už nikdy neviděla.
Druhý den ráno jsme se probudila a neuvěřitelně mě bolela hlava. Ale ani to nebránilo tomu, aby se mi vybavila noční příhoda. Proč mi to ten Pavel jen říkal? Byl to přece Lukášův nejlepší kamarád. Chtěl snad zničit náš vztah? Ne. Takový on není. Alespoň si to myslím. Určitě jenom chtěl, aby mi Lukáš už nelhal. Už se nemohl dívat na to, jak si Lukáš každý den něco vymýšlí, jen aby nemusel být se mnou a mohl se věnovat tomu, co se mu zřejmě líbí více, nejvíce. Drogám. A také se Pavlovi určitě nezamlouvalo, že do toho Lukáš opět spadnul. Myslel to s ním dobře a určitě čekal, že ho z toho budu chtít dostat, když se to dozvím, byla jsem přeci jenom Lukášovi blízká osoba. Ale proč mu nepomohl sám nebo mi to neřekl dřív? Snad se o tu pomoc snažil a já měla být jen toho smutného tajemství ušetřena. A proč vůbec nad tím přemýšlím zrovna teď? Není to už dávno za mnou?

Posadím se, rozhlédnu se a můj pohled opět směřuje k hejnu divokých kachen, ale tentokrát už se jimi nechci stát. Teď už nechci utíkat před tím, co mě trápí, před tím, co jsme si vlastně sama zavinila. Možná ne tak úplně sama, ale přeci jen jsme na tom svůj podíl měla. Ne nadarmo se říká, že chybami se člověk učí a já to s Lukášem poznala na vlastní kůži. A tak se do budoucna hodlám řídit už jedině dalším pravdivým příslovím - důvěřuj, ale prověřuj!