Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl krásný jasný večer. Škvírami mezi žaluziemi v pokoji jsem viděla nádherně probleskující paprsky hvězd a jasný měsíc zářil přímo na mě. Po dlouhém dni jsem byla unavena, a tak jsem s chutí ulehla do mé postele. Bylo mi příjemně, pomalu jsem zavírala oči a upadala do sladkého zapomnění jménem spánek...

Bylo to fascinující - lehký vánek unášející jemná zrníčka písku byl všudypřítomný. A já stála před ohromnou pyramidou v Gíze. "No tak, už pojď, máme mnoho práce," křikl na mě můj kolega. Jmenoval se Thomas. Vyšla jsem tedy směrem k němu a pokračovali jsme společně ještě s dalšími egyptskými průvodci k pyramidě. Byla to snad ta nejznámější pyramida v Egyptě, kde byla objevena Tutanchamonova hrobka. Uvnitř byl osvěžující chládek a hned na začátku byly tři chodby. Thomas, zkušený archeolog, věděl, že ta vpravo je ta správná a vydali jsme se do středu pyramidy. Chodba byla poměrně vysoká, zdi vlhké, ale po stranách byly rozsvíceny pochodně, abychom viděli cestu. Anebo že by sloužily k tomu, aby nás zmátly? Nevím. Šli jsme dál. V temných koutech jsem zahlédla nějaké zbytky kostí - nejspíš lidské. Vyděsilo mě to, ale strach jsem na sobě nedávala znát a hrdě jsem kráčela za skupinkou. "Stát!" zvolal Thomas. Polekalo mě to. "Nejsem si jist, ale přeci jen, nevíte někdo, jestli jsme tudy už náhodou nešli?" řekl Thomas. Všichni se podívali jeden na druhého, až jsem odpověděla: "Myslím že určitě ano. Vidíš ty kosti? Já vím, že jich tu je mnoho, ale tyhle jsou určitě ty, co jsem už jednou viděla." Thomas přikývl a souhlasil se mnou. "Musíme se o kus vrátit, kdo ví, kam bychom tudy došli," dodal Thomas a všichni ho následovali. Zahnuli jsme do jiné chodbičky a postupovali dále. Slyšela jsem za mnou stále nějaké zvuky. Zneklidňovalo mě to. Zdi chodbičky už tu tak nebyly mokré, jen tu a sem navlhlé. "Pozor!" zvolali průvodci. Kolem mě náhle prosvištěl šíp a další. Rychle jsme běželi pryč, co nám nohy stačily. Ani jsme se neohlíželi, nikdo nevěděl, kam běžíme. Jen už abychom byli pryč z toho prokletého místa.
Najednou se před námi objevila rozlehlá síň - zřejmě nedotknutá od vnějších vlivů člověka. Ach, ta nádhera. Oči mě z toho bolely, toho lesku, třpytu a záře, jež neustávala. "Ničeho se nedotýkejte, mohla by to být past," pronesl Thomas. Opatrně jsme přistoupili blíž a jemně jsme našlapovali na nánosech písku. Jen aby se nic nepohnulo. Vypadalo to bezpečně, a tak jsme se začali všichni naklánět nad ohromnou rakví, která byla osázena několika diamanty. Vzácnými kovy a dalšími látkami se to tu jen hemžilo. Docházejí mi slova. Toto je až nepopsatelná krása. A nejen ta rakev, ale to všechno okolo. Ale co to slyším, připadá mi to jako zvuk mého budíku...

Ano, pomalu jsem procitávala zpět do reality a nádherného jitra. Zívla jsem si. "Jé, to byl ale sen. To kdybych zažila, byla bych slavná po celém světě a na naše exponáty by se chodil dívat snad úplně každý. Škoda, byl to jen sen. Ale kdo ví?..."