Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když v dnešní době chcete sehnat levné auto, můžete jít jedině do nějakého autobazaru, kde vám nabídnou za pár šupů ojetou šunku, která má najeto tolik kilometrů, že byste to nedokázali projet do konce svého života, a to byste přitom jezdili 24 hodin denně. Jenže já chtěl solidní nový vůz, který se hned nerozpadne po malé vyjížďce - prostě auto pro běžný život, žádného sporťáka, limuzínu nebo teréňáka, jednoduše normální auto pro normálního člověka!

Obešel jsem několik autosalónů a nenašel nic, na co bych si mohl finančně troufnout. Každé auto má nějaké speciální funkce. Třeba automatické řízení nebo takzvané "samoparkování", kdy prostě jen stisknete nějaké tlačítko a vůz se sám zaparkuje tak, aby na vás nevyjel žádný vzteklý strážník s plnýma rukama pokut. Jenže já po ničem takovém netoužil, chtěl jsem auto bez těchto vymožeností. Stačil mi volant a pedály...
Všude mě posílali do bazaru nebo abych si koupil stroj času, přesunul se do socialismu a koupil si trabanta. Kdyby je dneska vyráběli ve velkém, asi bych si jednoho opravdu pořídil. Jenže trabant se dnes už prostě na silnice roku 2019 nehodí...

Tak jsem si jen tak sedl a přemýšlel co dál. Zda jít do bazaru a opravdu si koupit tu ojetou šunku, nebo vyčkat a obcházet další autosalóny, o kterých vím. Rozhodl jsem se pro tu obtížnější možnost a na druhý den jsem se dal znovu do toho. Samozřejmě jsem opět na nic nenarazil, a tak jsem autosalóny definitivně vzdal. Bazar je asi mou opravdovou jedinou možností...

Náhle jsem šel jen tak po ulici a spatřil člověka, jak vystupuje z auta. Ani ho nezamkl, jen zavřel dveře a pospíchal kamsi do činžáku. Naneštěstí jsem dostal opravdu pitomý nápad a rozhodl se, že to auto bude moje! Vzhledově vypadalo pěkně, udržované, ne zas tak moderní, ale ani ne tak staré, zkrátka auto vyrobené tak v devadesátých letech, kdy se technika postupně zlepšovala, avšak nebylo to tak šílené jako dnes. Jenže krádež je krádež a mohlo by se stát, že bych se pak hezkou řádku let už v žádném autě neprojel. Tak či onak, ten muž se jen tak nevrátí a mám já snad počkat, až si toho všimne jiný zloděj a ukradne ho za mě? Nikdy! Vlezl jsem do vozu, klíčky v zapalování, stačilo nastartovat a já mohl z místa bleskově odjet. Nikdo za mnou neřval, ani neutíkal. Vyhrál jsem!

Autem jsem se projel po městě, cestou jsem potkal pár strážníků, ale překvapivě mě nezastavili, a nakonec jsem zaparkoval na vyhlídce za městem, kde se mi naskytl nádherný pohled na zapadající slunce. V té náladě jsem si pustil rádio. Chvilku hrála hudba, ale najednou ji přerušilo hlášení policie, která prý údajně pátrá po automobilu, jenž byl ukraden v Černé ulici, tedy přesně v místě, kde jsem vozidlo zcizil já. Možná to byla jen náhoda, ale pro jistotu jsem vyšel ven a podíval se na číslo SPZ z policejního hlášení - odpovídalo! Hledají mě!

Pojednou jsem zaslechl zvuk policejní sirény, a tak jsem se raději rozeběhl do křoví. Prodíral jsem se houštinami jak divý a připadalo mi, jako by se ta policejní siréna přibližovala. Když jsem z křoví vyběhl, málem jsem spadl pod kola policejního vozu. Policisté na mě hned zařvali: "Co blázníte, člověče, chcete zajet!?"
A já věděl, že spadla klec. Teď se mě budou ptát, co tady dělám, nejsou hloupí, to auto hned najdou a uvědomí si tu spojitost... Tak jsem tedy udělal něco, co mě nevědomky zachránilo.

"Tamhle, za křovím, stojí auto z Černý ulice, které hledáte, objevil jsem ho!"
Policisté to zbaštili i s navijákem, brali mě za nálezce, a ten majitel mi dokonce dal i pár tisícovek...

Měl jsem docela kliku, že mě v autě nikdo moc nezahlédl. Netušil jsem vůbec, že mne to takhle zachrání. Každopádně mi tato příhoda pomohla se rozhodnout.
Další den jsem zašel do bazaru a koupil si trabanta. Nebyla to díky bohu taková šunka, za ty peníze to docela ušlo. A já byl rád, že mám poctivě koupené vozidlo, a ne kradené. Člověk nemá nikdy chtít to, na co nedosáhne. A tímto pravidlem se řídím dodnes.