Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zvoní budík, jedno oko, druhé oko, nic nového - je ještě tma. Tak ty oči opět rychle zavřít. Nejde už ale spát, máma je neúprosná: "Šupito presto vstávat a honem na přijímačky", rozkřikuje se už ve dveřích.
Vstávám jako v mátohách - to zas bude den. Rychle se nasnídám a z domu odcházím ještě dřív než moji sourozenci. Pokouším se vykročit pravou nohou, prý to přináší štěstí, ale nevím. No, raději nebudu pokoušet osud a přemýšlím, která to je vlastně ta pravá noha. Než si to rozmyslím, tak jsem za prahem. A ouvej, ona to byla noha levá. No nic. Už je pozdě, a tak na to raději nebudu myslet. V každém případě začínám prohrávat s osudem hned po ránu 0:1.
V Truhlářské ulici jsem si připadala jako truhlík. Pokračovala jsem v neúspěšném bodování. Našla jsem si sice třídu, do které se mám dostavit, ale nějak se mi to číslo učebny vykouřilo z hlavy, jak jsem stoupala nahoru. Nakonec jsem si pamatovala jen to třetí patro. Našla jsem nějakou třídu a spolu s další nešťastnicí jsem tam čekala, co se bude dít dál. Jak se po několika minutách ukázalo, obě jsme čekaly sice ve správném čase, ale na špatném místě.
Ach jo, zase ty tři patra dolů, opět se podívat na seznam a opět po schodech nahoru. Vždyť já tady snad dělám přijímačky i z tělocviku a nikdo to náležitě neocení. Samotné testy, nad kterými se nás potilo asi dvě stovky, nebyly již takové utrpení, i když jsem někdy nevěděla, co se ode mne vlastně chce.
První pocity nebyly nikterak vítězné. Myslím si, že to s tím osudem dnes neuhraji ani na remízu. Když šel táta z práce domů, zastavil se před gymnáziem a sondoval úspěšnost své dcery. Hned mi mobilním telefonem oznámil výsledek: I nadále budu žákyní základní devítileté školy. A nemám se příliš rmoutit, mezi mým umístěním a posledním přijímaným nechyběl, prý, jen onen pověstný chlup. Pochopila jsem, že cesta k vědění bude v mém případě opravdu trnitá a soukromně jsem za tento den připsala osudu kontumační výhru.