Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vypravování s prvky zamyšlení

Skoro každý by si přál našetřit spoustu volného času, se kterým by mohl naložit dle svého uvážení. Nemusel by pracovat, mohl by kamkoliv jet nebo jenom tak sedět doma. Jistě by vás napadlo mnohem více návrhů. Tento čas však může být i zkázonosnou zbraní. Že mi nerozumíte? Povím vám příběh, jenž se opravdu stal, ať už mi uvěříte, nebo ne.

Nevím přesně kdy ani kde, prostě můj známý si neustále stěžoval...na probdělé noci, přepracované dny, manželku, zaměstnavatele. Nic s tím ale nezmohl, proto dál pracoval a pracoval... Kdybyste se ho zeptali na jeho největší přání, odpověď by zněla: volný čas!

Jednou ho nečinné přihlížení však přestalo bavit a v přesvědčení velké naděje si vsadil Sportku. Sotva přijel domů, celý se třásl napětím. Uvelebil se na gauči s pivem v ruce. Nejdřív jen bezcílně přepínal programy, protože hodiny v rohu obrazovky ukazovaly teprve 19:04. Před osmou přecvakl na Šťastných deset. Objevil se pán v obleku, který postupně četl jednotlivá čísla. Adam měl oči přilepené na malém papírku. A najednou vyskočil do vzduchu - vyhrál!

Hned druhý den se rozhodl - odejde z práce. Vždyť teď je miliardář! Proč by se tedy lopotil jako doposud? Usadil se v novém domě a plánoval nejrůznější činnosti, jež ho vždy nějak lákaly. Neustále zkoušel všechno možné i nemožné, od bungee jumpingu až po plavání s delfíny. Pil samá luxusní vína, jedl jen vybrané pochoutky. Brzy si uvědomil, že nezbývá mnoho, co ještě nezná. To ho neskutečně vyvedlo z rovnováhy.

Znuděně bloumal po svém obrovském sídle. Z neustálého lelkování ani nespal, teoreticky se znovu ocitl tam kde dřív. Na vaši otázku by nyní jistě odpověděl něco zcela odlišného: zahrabat někam ten zatracený volný čas! Jeho přátelé mu neustále domlouvali, že jestli takhle bude pokračovat, tak dočista zešílí. Žádnou z výstrah nebral vážně.

Snažili se mu pomoci. Nic nezabíralo. Z poslední naděje ho poslali k nějakému kdovíjak vynikajícímu psychologovi. Po několika týdnech tvrdé dřiny, každodenním docházení do ordinace a braní nějakých silných antidepresiv se konečně alespoň trochu usmál. Pokřivením zdrcené tváře však došel k hranici. Nabízel hromady peněz, ale k jeho překvapení nic nezměnily. Nakonec už ten nápor nevydržel a vzdal se. Už nevěřil, že by mohl vyhrát tu nesmyslnou válku se sebou samým.

Přestal vycházet z domu, a dokonce se před ostatními zamykal. Ani nejedl, až byl jen kost a kůže. Ze samého zoufalství začal brát drogy, což nijak nepomohlo jeho zdraví, nicméně se mu o stupeň zvedla nálada. Náhlé změně se jeho kamarádi divili. Přesto měli z tohoto pokroku nemalou radost. Kdyby jen znali příčinu! Čím dál častěji trpěl migrénami a horečkami. Nakonec i ona omamná látka ztrácela na účinnosti a Adam ze znovu pohroužil do svého nicotného stavu naprostého chaosu.

Jak dny plynuly, i jeho zablokovanému mozku došlo, že právě jeho život ztratil veškerý smysl. V rámci možností vše důkladně promyslel, až vše uzavřel s ledovou myšlenkou. Útěchou mu může být jen chladná kolejnice. Ani ho nenapadlo se s někým loučit, hned ten večer, když se zešeřilo, vydal se k nedalekému nádraží. Lehl si a na tváři ucítil kovový chlad. Od trávy mu navlhly šaty. Připadalo mu to jako věčnost, než konečně zaslechl svůj poslední vlak... Oslepilo ho ostré světlo reflektorů. Strojvůdce si jej všiml a ze všech sil zatroubil. Ležící muž ho ale ignoroval a jen dál sledoval šokovaný výraz v jeho očích. Najednou nebylo ani světlo, ani ohlušující rámus. Byla jen tma... Teď teprve Adam poznal skutečný volný čas.

A co vy, pořád si ho přejete mít dostatek?