Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nemám své nejoblíbenější místo, ale mezi má oblíbená místa patří malý soukromý rybníček ve Fryštáku, Výlanta. Jezdím tam s taťkou a jeho přítelkyní na ryby. To je asi taky jeden z důvodů, proč mám toto místo ráda, že jsme tam spolu já, Kristy a táta. Jezdíme tam hlavně o teplých, letních víkendech.
Hned brzy ráno nastoupíme do auta, abychom chytli dobré místo. Bývá tam často hodně plno. Cesta k rybníčku je zablácená, špinavá a celkově velmi nevzhledná. Auto po ní hopsá. A když je ještě po dešti, než tam dojedeme, z naší krásné, lesklé a černé Octavie je najednou hnědá.
Tatínek zaparkuje a otevře kufr. Rozdá nám, co máme vzít a já s Kristy cupitáme po malé a staré lávce, která je hned u cesty a končí přímo u rybníčku. Na té lávce se celkem bojím. Když na ni stoupnete, dřevěná prkna tak divně zavržou, jako kolena starého člověka. A proto se přidržuji červeného, částečně zrezavělého zábradlí. Ale jen vrchní části, v té spodní jsou pavučiny a já se hrozně bojím pavouků. Ovšem když svítí sluníčko, uvidíte drobňoulinké kapičky vody, od osvěžujícího letního deštíku nebo ranní rosy. To je moc pěkný pohled, celé se to třpytí, jako by někdo posypal tu pavučinu stříbrem.
Když přejdete lávku, projdete pod svěšenými větvemi staré vrby. Větve vám zaclánějí v prvním pohledu na rybníček, proplétají se jako ruce dvou milenců v zeleném oblečení. Je mi líto, že ty milence musím oddělit, abych prošla, ale jinudy to opravdu nejde. Když už se teda odhodlám a větvoví rozhrnu, vyjdu z něj celá osypaná malými broučky a zatajím dech. Je tu pořád stejně krásně.
Rybníček není nijak velký, ale ryb je v něm spousta. Voda je klidná a panuje kolem ní taková lenost, jako kdyby ji unavilo jen to, že na ni dopadají paprsky ranního slunce. Pohne se jen tehdy, když nějaký rybář nahodí vlasec s návnadou nebo když se nám ukáže nějaká rybka. Ale když tam dojdeme my, pořádně ji rozproudíme. Taťka rozloží stojan a vůbec si nevšímá těch žížalek okolo. Hlavně už chytat! Já zatím míchám vnadící směs. Naberu si trochu té kalné vody do kyblíčku, přimíchám sypkou směs a hnětu to jako těsto na knedlík. Kristy si pak trochu odebere, nandá to do krmítka, na háček napíchne kousek rohlíku, taťka jí vytrhne prut, rozmáchne se a ozve se veliké žbluňk. Pak si sedne na dřevěný špalek, jenž zatím donese Kristy, chytne nás kolem ramen a já se spokojeně usměju. Tak si představuji rodinnou pohodu. Když už se čas táhne a my mhouříme očka, najednou se ozve pí pí pí pí pí! Taťka vyskočí, div že nepřevrhne to pivečko, které má u nohy, chytne prut a čeká, jestli se rybka napíchne nebo ne. "Je tam," křičí, zasekne a začne stahovat vlasec směrem k břehu. My jen čekáme, co to bude. Kapr nebo cejn? Když taťka táhne a ryba se ještě nevyhákla, ale je již téměř venku, začneme se dohadovat, jestli je to kapr nebo cejn, protože sumec na Výlantě není a ostatní ryby se chytají na twister nebo i jinak. "Kapr, kapr je to!" výskám radostí a běžím pro podběrák a metr. Táta ho vytáhne, položí na zem a vyhákne mu háček. To jsem nikdy nedělala a doufám, že ani nebudu, protože Kristy to jednou zkoušela, kapr se cukl a háček jí projel malíčkem. Když je to pořádný macek, taťka vezme metr, změří ho, vyfotí si ho, pak nám ho dá do ruky, ať se s ním taky vyfotíme a poté ho hodíme do síťky, jež zahákneme tak, aby byl kapřík ve vodě a neuplaval. Jakmile se už blíží večer, zvuky okolí utichnou, vzduch se ochladí a voda ožije, začne tancovat na povely větříku a my schováme stojan, pruty a vracíme se přes tu lávku do auta. Někdy mám pocit, že při našem odchodu vrzne lítostněji než při příchodu. Asi proto, že tam zase bude sama a neuslyší nic než vítr a štěbetající milence vrby. Naposledy nasaji ten svěží čerstvý vzduch a nasednu do auta. Mezi prvními jsme přijeli a mezi posledními odjíždíme. A já se jen dívám přes kapky bahenního nástřiku na oknech, jak se místo slunce, které mi spálilo obličej, na vodě odráží měsíc. Vlní se, stejně jako voda tancuje do rytmu větru a osvětluje okolí.
'Škoda,' říkám si, snad brzo bude ve škole volno a já opět pojedu na ryby a opět shledám milence, uslyším dědečkovy kolena a uvidím přírodní stříbro. Ale i zlato. To zlato bude v mém srdci a já vždy vzpomínám na to, jak mi taťka s Kristy říkají, že mě mají rádi.