Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Celou noc stojím v kuchyni na poličce a čekám, až se ozvou kroky mého majitele, který si jde připravit snídani. Vytahuje mě z poličky, dává do mě sáček čaje a do varné konvice nalévá vodu. Po dlouhé noci jsem celý promrzlý, a tak se těším, až mě ohřeje horká voda a provoní dobrý ovocný čaj. Jakmile dozní zvuk varné konvice, dostávám úžasnou horkou sprchu. Celým mým tělem prostupuje hřejivý pocit. Cítím, jak se mě dotýkají studené ruce a snažím se jim předat co nejvíce ze svého tepla, aby se také zahřály. Potom se mé dno dotkne látkového ubrusu a mohu si všimnout, že vedle mě leží talíř s buchtami. Můj majitel začne snídat. Vidím, jak si vychutnává každý doušek horkého nápoje a mám radost, že ze mě tak rád pije. Doufám, že i jeho tělem se šíří to blahodárné teplo. Občas mě jeho ruce opustí, aby se mohl zakousnout do sladké buchty nebo aby zalistoval ranními novinami. Zvědavě nakukuji do různých článků. Všude je to samá politika nebo různé zločiny. Kdybych uměl mluvit, řekl bych mu, že si myslím, že tahle četba není zrovna nejlepší začátek dne. Doufám, že aspoň já mu pomohu k tomu, aby zůstal celý den pozitivně naladěn. Rychle listuje novinami a zatímco na talíři ubývá buchet, ve mně stále ubývá teplého čaje. Začíná mi být trochu zima, ale nevadí mi to, protože jsem rád, že se můj majitel zahřál a že utišil svou žízeň. Jakmile ze mě zmizí poslední doušky čaje, vstane od stolu. Všimnu si, že na talíři také zůstaly už jen drobečky. Většinou po chvíli uslyším už jen spěšné kroky a poté bouchnutí domovních dveří. To potom vím, že na stole zůstaneme až do večera, než můj majitel přijde z práce a až potom se přesuneme do takové zvláštní zavřené krabice, kterou prostupuje pach dezinfekce, ze kterého se mi dělá špatně. Voda tam potom z nás a z ostatního nádobí smyje všechnu špínu. Občas nás ale už ráno uchopí majitelovy ruce a jsme potom sami zavření v té zvláštní krabici až do večera. Necítím se dobře, když jsem celý den špinavý, ale kdybych si mohl vybrat, raději bych pokaždé zůstával stát na stole. Tam jsem aspoň na čerstvém vzduchu a mohu se rozhlížet po kuchyni a pozorovat majitelova psa. Dříve měl také kočku, ale tu jsem neměl moc rád. Často skákala na stůl a potom se procházela blízko mě. Vždycky jsem se bál, do mě nestrčila a já nespadl na zem a nerozbil se. Určitě by to bolelo. Z vyprávění ostatních hrnků v poličce vím, že už se v téhle kuchyni pár hrnků na zemi ocitlo, často díky té kočce, ale také díky nešikovnosti našeho majitele. Některé měly štěstí a jejich tělo zůstalo v celku. Ty krásnější na tom také nebyly tak špatně. Majitelovy ruce jejich střepy zase slepily k sobě. Sice jim zůstaly viditelné jizvy, ale pořád mají lepší osud než ty obyčejné hrnky, které našemu majiteli nestály za tu práci. Mezi ostatními hrnky v naší poličce se povídá, že se jejich střepy ocitly v koši mezi nevábně páchnoucími odpadky. Doufám, že jsem natolik hezký, abych byl v případě mého rozbití znovu slepen. Sice by mě hyzdily nepěkné jizvy, ale pořád je to lepší než být celý rozbitý v tom zápachu. Ostatní hrnky říkaly, že je to mnohem horší než pach dezinfekce v té krabici. Mimochodem, ta krabice mi také připadá jako dost hloupý vynález. Raději bych byl, kdyby mě omývaly majitelovy ruce v dřezu a pod tekoucí vodou jako dřív. Jenže to se od té doby, co má tu divnou krabici, ještě nestalo. Po prvním pobytu v ní jsem byl velice uražený. Teď už jsem se s tím smířil, ale pořád nechápu, proč mě a ostatní nádobí neumývá ručně. Možná už mu na nás tolik nezáleží. Docela často nad tím přemýšlím, protože zbytek mého dne je občas příšerně nudný. I přes všechny nepříjemnosti ale doufám, že v této kuchyni zůstanu ještě dlouho.