Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Hej, haló, vzbuď se... Dnes je den velkých slev!" volal na mě z vedlejšího regálu lesk na rty, když jsem si spokojeně pospávala ve stojanu pod značkou Miss Sporty. A měl pravdu. Na dveřích obchodu visel nápis, velký červený nápis, sleva 50 % na každý nákup. "Tak to bude náš konec," říkali jsme si. "Někdo si nás koupí a my už se nikdy neuvidíme." To pro mě bylo strašné pomyšlení. Vždyť lesk na rty je můj nejlepší přítel. A máme toho tolik společného...
Začali jsme přemýšlet, jak to udělat, abychom zůstali spolu. Ale na to už nám nezbyl čas. Dveře od obchodu se rozletěly a zákazníci, plni energie a elánu, "vletěli" dovnitř. Já jsem je teda nechápala. Věděla jsem, že se blíží Vánoce a to je pro ně velká událost, ale toto... Pobíhání od regálu k regálu a zase zpátky. No hrůza! Já ososbně bych člověkem být nechtěla. V této úvaze mě vyrušily dvě holky. "Dívej," křičela jedna na druhou, div mi nepraskly ušní bubínky, "rtěnka Pearl and Shine od Miss Sporty! Tu už dlouho chci a teď ji mám s 50% slevou." Nestihla jsem ani protestovat a už jsem letěla po hlavě do nákupního košíku k nějakému gelu na vlasy, který mi byl už od pohledu nesympatický. Ale co se dalo dělat. Tak už to v našem životě chodí. Naposledy jsem se otočila a rozhlédla se po celém obchodě, mém dosavadním domově. Naposledy jsem také zamávala mému nejlepšímu příteli, kterého už pravděpodobně nikdy neuvidím. Co mě asi teď čeká?
Celá rozklepaná jsem ležela v nákupním košíku a čekala, co bude. Snažila jsem se promluvit, ale v tom stresu jsem ze sebe nevydala ani hlásku. Hlavou mi létaly myšlenky jako: Bude se mi u ní líbit? Najdu si nové kamarády? Jak asi bude vypadat můj nový domov? Ale to už jsem proletěla pokladnou a ocitla jsem se v kabelce té holky. Tam jsem se seznámila s mobilem mé majitelky. Pěkně se s ním povídalo, a tak mi cesta rychleji utíkala. "Jmenuje se Alena a určitě se ti u ní bude líbit. Sice je trošičku nepořádná, ale o kosmetiku se stará dobře," dozvěděla jsem se od mobilu. Tímto mě tak trošku uklidnil. Ale stejně jsem se pořád v obavách krčila v rohu kabelky a klepala se jako ratlík...a už to bylo tady. Konečně jsem došli do mého nového domu. Alča mě vytáhla z kabelky a hodila mě na postel s ostatními věcmi, co si nesla s sebou v kabelce. Poté mě položila na poličku vedle jiných rtěnek, lesků na rty, stínů na oči, gelů na vlasy, a tak dále... Můžu vám říct, že to u ní vypadalo skoro jako v té drogerii. A v tu chvíli jsem věděla, že mé obavy byly zbytečné. Pokoj vypadal slušně, kamarády jsem si také našla a Alča se o mě starala celkem dobře. Alespoň jsem konečně byla užitečná. Vždycky ráno si mnou natřela rty, vrátila mě na místo, a pak někam odešla. Myslím do školy nebo kam. Já jsem teda něco o škole slyšela, ale nikdy jsme tam nebyla, tak vám ani nepovím, jaké to tam je. Ale Alča se většinou vrátí pěkně "utahaná". Hodí do kouta tašku a rozvalí se na postel. Tímto způsobem probíhaly skoro všechny dny. Někdy ráno mě teda položila ve spěchu místo na poličku na postel. A asi si dokážete představit, co se stalo, když se vrátila domů a na tu postel si lehla. Byla jsem rozlámaná ještě týden potom, ale vždycky jsem to přežila ve zdraví.
Jednou se ale stalo něco neobvyklého. Něco, co nikdy předtím neudělala. O jednom víkendu, kdy je vždy od školy osvobozena, si začala balit věci a pobíhat po domě jako "utržená z řetězu". Připomněla mi tím ty lidi, kteří vždycky vtrhli do obchodu a nevěděli kam dřív skočit. Za chvíli už ležel v pokoji kufr nacpaný k prasknutí. Ale co to? Néé, co to děláš? Bere mne do ruky a háže do jakési tašky s ostatními věcmi. Co se to děje? Kam mě neseš? Slyšíš? Řvu z plných plic. Dělá, že mě neslyší. Pokládá nás do kufru. Zavře ho a... Tma... Všude tma. Začnu potichoučku vzlykat. Mám takový strach, div neudělám loužičku. "Kam nás to veze?" ptám se řasenky, která se krčí hned vedle mě. "Neboj se, prosím tě. To už se nám jednou stalo," klidným hlasem mi odpoví. "Kdybys před chvíli tolik nevyšilovala, už jsem ti to dávno řekla. Jedeme na dovolenou nebo na výlet. Za týden se vrátíme zpět a ty už zase budeš na svém oblíbeném místečku na poličce." "Uff," spadl mi kámen...no spíše balvan...ze srdce.
Řasenka mluvila pravdu. Za týden jsme se opravdu vrátili zpět domů a já si v klídku a v pohodě sedím na poličce dodnes.