Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Narodil jsem se v jednom větším okresním městě, kde nebylo mnoho příležitostí poznávat přírodu a dobrodružství s ní spojené. Proto mě rodiče posílali co nejčastěji na vesnici k prarodičům, abych se mohl dostatečně vydovádět a také se něčemu přiučit. S kamarády z vesnice byla panečku jiná zábava než u nás ve městě. Chodilo se do lesa sbírat houby, na rybník plavat a skákat šipky do vody, sousedům krást třešně anebo se jen tak toulat přírodou okolo vesnice.
Při jednom z našich "výletů" do sousedovy zahrady se mi stala příhoda, která mne poznamenala na celý další život. Seděli jsme s kamarády na stromech a jedli třešně, když se najednou ozvalo: "Vy syčáci, co to tam děláte? Okamžitě se ztraťte!" Z toho úleku by se v nás v tom okamžiku krve nedořezal. Majitel zahrady byl rozzuřený a spěchal za námi zjistit, kdo mu bez dovolení ujídá plody jeho práce. Kamarádi rychle seskočili ze stromu a utíkali pryč. A já, neobratné dítě z města, jsem jim nemohl stačit. Při seskoku jsem dopadl na zem tak nešťastně, že jedna moje noha nevydržela a zlomila se. Soused ke mně přiběhl a velmi mi vyhuboval. Ovšem když viděl, že bolestí pláču, hned se postaral o můj převoz do nemocnice.
Tento zážitek ve mně vyvolal kromě studu ještě nepřekonatelný strach z výšek. Od té doby ve mně jen myšlenka na to, že bych nestál pevně na zemi, vyvolávala strach a paniku. Můj život byl najednou ochuzen o všechny radosti s výškou spojené. Byl konec skákání do vody a o šplhání po stromech nemluvě.
Když jsem dospěl, moje fobie z výšek omezovala i můj pracovní život. Na služební cesty do zahraničí musela firma pro mne vždy zajistit náhradní dopravu, protože letět letadlem bych nedokázal. Ale vše se mělo změnit...
Moji spolupracovníci a přátelé z firmy mi připravili ke kulatým narozeninám dárek, který ve mně vzbuzoval strach nejvyššího stupně. V den mých narozenin mě odvezli na nejbližší letiště a společně mi se slovy "svůj strach z výšek nepřekonáš jinak, než šokem" předali poukaz na tandemový seskok padákem. Větší šok mi opravdu přichystat nemohli. Bál jsem se, ale v té euforii a za mohutného povzbuzování spolupracovníků se nedalo říci, že neskočím.
Od té doby se moje vnímání času zpomalilo asi na polovinu. Tandemový parašutista, který byl od kolegů poučen o mém strachu, mi oblékl postroj, kterým mě k sobě následně připoutal. Předal mi několik instrukcí ohledně seskoku a už mě částečně vlekl k burácejícímu letadlu. Spolu s námi v něm už sedělo několik dalších parašutistů. Letadlo se vzneslo a pomalu stoupalo do výšky. Zprvu se mi ani nechtělo otevřít oči, ale po několika minutách se mi to povedlo. Pocit, který ve mně vyvolal pohled z letadla dolů, však už nebyl pouze strach. Cítil jsem i jakýsi pocit zvědavosti, co to se mnou udělá. Každopádně už stejně nešlo couvnout. Jediná cesta na zem a k možnému překonání strachu z výšek vedla bočními dveřmi letadla ve výšce čtyř kilometrů. Asi po čtvrt hodině přišel náš čas. Letadlo dosáhlo vytyčené výšky a srovnalo se nad letištěm. Parašutisté začali postupně vyskakovat a pod námi byly po chvilce vidět rozevřené vršky padáků. Pomalu jsme se posunovali k otevřeným dveřím a najednou už před námi nikdo nebyl. Tandem pilot se na mě naposledy otočil a řekl: "Věř mi a hlavně věř sobě!" Potom se naše těla odlepila od relativní jistoty letadla a padala obrovskou rychlostí k zemi. Po několika vteřinách volného pádu zatáhl tandem pilot za pojistku a uvolnil padák, který se okamžitě nad námi rozevřel a zpomalil náš pád na řízený let vzduchem. Můj strach a napětí vystřídal najednou krásný a dosud nepoznaný pocit. Asi po třech minutách letu na padáku jsme bezpečně přistáli dole na letišti, odkud probíhal náš start a tandem pilot mě od sebe odpoutal. Kolegové k nám přiběhli a hned se živě zajímali o moje pocity a hlavně o to, jestli léčba šokem vykonala, co měla. Celý jsem se třásl, ale strach byl opravdu ten tam.
A tak se stalo, že už se můžu normálně účastnit akcí, které byly pro mě dlouhou dobu tabu.