Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Pamatuji si na ten krásný letní den, jako by to bylo včera. Probudila jsem se brzo ráno, ale slunce vstávalo o trochu dřív, a tak se na mě už z oblohy smálo. Věděla jsem, že tento den si pořádně užiji, i když jsem ještě ani netušila, jak moc se mi vryje do paměti.
Po obědě jsem měla jít s maminkou na naši malou zahrádku, abych jí pomohla s vytrháváním plevele. Ačkoliv to není má oblíbená činnost, souhlasila jsem, protože jsem chtěla mamince pomoct a odpočinout si od městského ruchu. Byla jsem téměř připravena k odchodu, když zazvonil telefon. Z vedlejšího pokoje jsem slyšela maminčin hlas: "Ano, samozřejmě. Zavolám ji." Volala mi má dobrá kamarádka, která mě pozvala na táboření u ní na chatě. Poté, co mi bylo dovoleno vyměnit plevel za večer u táboráku, jsem vyrazila.
Před dřevěnou chatou jsem si všimla Pavla sekajícího dříví a Petra, který mu něco vyprávěl. Lenka s Danou a Petrou chystaly jídlo. Neváhala jsem a běžela jim pomoct. Než bylo připraveno vše pro táborák, setmělo se. Byl teplý večer, a proto jsme si opékání párků a zpívání užili. Kolem půlnoci jsme se rozhodli jít spát. Zdá se, že všichni usnuli docela rychle. Mé oči však stále nepociťují žádnou tíhu. Je tu tak ticho, až se začínám bát. A navíc ty kroky...kroky!? Ano, právě teď. Slyším je. Těžkopádné střídání pravé a levé nohy. Je to násilník? Zloděj? Vrah? Nebo jen sousedova kočka? Ale ne, postava stojí u okna. Začínám křičet, protože nejsem s to udělat něco jiného. Avšak najednou slyším smích. Nejprve tichounký, ale stále se zesilující. Pak mi to došlo - mí povedení kamarádi si ze mě udělali srandu.
Tento den si zapamatuji, protože jsem se opravdu bála a už nikdy takový pocit nechci zažít.